Takže, po delší době pokračuji popisem naší cesty. Tentokrát jsme měli na programu trek po Národním parku Corcovado, kterýžto všichni označovali za klenot celého našeho pobytu, perlu mezi treky a podobně. Sbalili jsme tedy velké bágly, naložili jsme stan, oblečení na tři dny do pralesa, věci na spaní, jídlo na jeden den, 4 litry vody na každého a připravili se na záhul. Já jsem si ještě uřízla ten kus prstu o žiletku úkladně skrytou v batohu, a vyrazili jsme.

V pondělí ráno jsme vyjeli takovým náklaďákem na lidi (něco jako převoz Židů za války) do Carate, odkud se vycházelo do stanice Sirena v pralese. Cesta trvala dvě hodiny, sama o sobě byla dost dobrodružná. Dojeli jsme do Carate, posilnili jsme se snídaní a vydali se na trek.

Je to tak, že většinu cesty se jde po pláži, po pobřeží do středu pralesa, část se jde lesem, cestou se brodí několik říček a obchází se různé strže. Když jsme ušli první čtyři kilometry, ukázalo se, že Marta vypila svůj posilňující iontový nápoj, a tím jí došlo všechno pití. Nevzala si totiž vodu, protože byla „moc těžká“. Zatímco já jsem táhla na zádech celý stan pro nás dvě a nějakou vodu, Marta si nevzala ani vodu, nevzala ani repelent pro nás pro všechny, ani si nezabalila ponožky. A vyrazila v žabkách, takže měla po těch pár kilometrech nohy do krve. Zato měla rtěnku, řasenku a parfém…..

Naštěstí zalezlo slunce, a po pláži se jde skoro jako po dálnici, žádné šplhání jako Madras, ale zase se vám boří nohy do písku, zrníčka jsou všude a pěkně rozdírají nohy, navíc na zádech ty batohy. Takže jsme za pět hodin ušli asi třetinu cesty, usedli na kmen a čekali, až přejde největší příliv, abychom mohli jít dál a neutopili se. Po hodině jsme však zjistili, že příliv stále trvá, ale my už musíme vrazit, abychom do stanice nedošli za tmy. Takže jsme šplhali po kamenech a uskakovali před vlnami (jo, zkuste si uskakovat s krosnou na zádech, na valounech a v sandálích).

Přebrodili jsme pár říček, jedna byla plná pulců a taky na jejím břehu odpočívali a pili motýli. Celá hejna různobarevných, velkých i malinkých, rychlých i pomalých. Nádhera. Taky tam lítali papoušci ara. Ti jsou striktně monogamní (pánové, učte se). Když vidíte aru samotného, znamená to, že mu partner umřel a papoušek už bude navždycky sám, protože jiného druha už mít nebude.

K brodění řek bych dodala následující: v průvodci stálo, že v těchto řekách jsou při přílivu žraloci a při odlivu pro změnu krokodýli. Celou dobu, co jsme se po pás ve vodě brodili na druhou stranu, jsme si z toho utahovali výkřiky typu „Hele, Marto, žralok, bacha!!, apod. Znáte to. Jak udělat cestu dobrodružnou…. Ovšem, rok po návratu do ČR vyšel v novinách článek o tom, jak v řece Sirena v Corcovadu objevili biologové vybavení miniponorkou převzácný a šokující druh čtyřmetrových (!) sladkovodních žraloků…Takže možná, že jsme unikli jen o vlásek.

Zbytek cesty jsme hnali jako o život, abychom se do Sireny dostali za světla. Nakonec jsme do ní došli těsně před večeří. Je to velká stanice s několika pokoji pro bohaté turistas, kteří přilétají do stanice z Carate letadlem za 300 dolarů, pak sedí celý den na patiu a „pozorují prales“.

Život na Sireně jsme vyzkoušeli na dvě noci a jeden den. Stany jsme rozložili na takové speciální verandě se střechou, neboť poté, co jsme viděli, jak vypadají pokojíky, které jsme si zamluvili, tak jsme to vzdali. Stanice byla samozřejmě poloprázdná (nikoliv přecpaná, jak nám na počátku ze stanice odepisovali její správci, když jsme se do ní pokoušeli objednat, jak už jsem psala dřív). V pralese bylo samozřejmě příšerně moc komárů a štípajících mravenců a všeho, takže díky Bohu za Off….ten ovšem Marta nevzala, protože byl moc těžký, nezbylo tedy než něco vyškemrat na správci parku. Na stanici se svítilo od 18 do 20 hodin, takže jsme hodně využili čelovky, protože člověk by jinak nenašel ani spartánsky vybavený záchod.

Jídlo na Sireně je kapitola sama pro sebe. Nikdy v životě jsem doposud neměla takhle drahý hlad. Již v Praze jsme si dopředu objednali jídlo, tady jsme ho po příletu ještě v SJ hned zaplatili. Netušili jsme, že nás budou svolávat na jídlo troubením na roh, že se jídlo bude vydávat pouze 10 minut, že k jídlu budou pouze omezené porce (1 krajíček chleba na osobu), a hlavně, že na stanici není možnost koupit vůbec nic. Takže pokud mne znáte, chápete, že tři malá jídla denně, sestávající hlavně z rýče a fazolí, nejsou můj šálek kafe. Tak došlo k tomu, že jsem vždy po zavytí rohu vystartovala a brala stanici smykem, abych se dostala do jídelny jako první (z čehož se mohl personál stanice potrhat smíchy).

Ač je léto a období sucha, pršelo celou první noc, půlku dalšího dne (pokoušeli jsme se ráno pozorovat krokodýly, ale nic) a celou další noc. Všechno tak bylo maximálně mokré a vlhké, oblečení jsme sušili na sobě, a co jsme neusušili, to uhnilo. Celé úterý jsme strávili posedáváním na stanici, léčením puchýřů a vytahováním zažraných klíšťat (mám nejvyšší skóre, celkem tři, ostatní srabi měli každý po jednom) a pozorováním deště.

Třetího dne (tedy ve středu) jsme se vydali zpět na cestu, tentokrát za plného slunce. Tím přibyly treku další dvě hvězdičky obtížnosti v mém subjektivním hodnocení, protože dvacet kilometrů po pláži pod tropickým sluncem (a čelem k němu), je náročná věc. Takže jsme dostali konečně pořádně zabrat. Tentokrát jsme šli většinu cesty při odlivu, tudíž jsme viděli, jak se dá cesta jít rychleji, než když člověk hledá cestu mezi kamením. Protože jsme se báli, že nám ujede transport z Carate, hnali jsme se a tentokrát šli jenom 7 hodin. Je pravdou, že slunce stálo za to, protože prales v jeho svitu nádherně zářil a obloha a moře měly krásnou barvu. Hned jsem si trek mnohem víc užila. Cestou jsme viděli opice, gekony, hada, co sežral gekona celého najednou, motýly, nosála či mravenečníka (v tom nemáme jasno), a vůbec rozličné živočichy.

Tentokrát byla cesta z Carate do Puerta Jimenez mnohem náročnější. Jelikož nám bylo řečeno, že si nemusíme kupovat lístky na zpáteční cestu, čekali jsme, že se vejdeme do transportu, jako v pondělí ráno. K našemu údivu však pro čekajících 10 lidí přijel jeden náklaďáček s místy pro 6 pasažérů (přičemž 3 dámy již měly koupený lístek předem). Začal tedy tvrdý boj o místa, protože my se do Puerta Jimenez prostě dostat museli – Hance s Michalem navazoval spoj do San Jose, aby vůbec mohli odletět). Nakonec jsme se vecpali napůl k řidiči a napůl na korbu, kde nakonec jelo 9 lidí. Tedy, přesně 7 lidí jelo na korbě a dva místní borci viseli za jednu ruku a jednu ruku z korby ven.

Cesta byla dlouhá, hrbolatá a náročná. V jednu chvíli se ozvala dutá rána na střechu, načež oba borci a jeden turista, kteří byli nejblíž konci vozu, vyskočili a začali se plácat, ohánět a křičet. Auto srazilo korbou hnízdo divokých včel, která tady visí všude a mají minimálně metr v průměru. Chlapci dostali každý několik žihadel a začali opuchat, ale tvářili se vesele a jako že to nic není. Ruku na srdce, kdyby auto srazilo to hnízdo dovnitř a včely se všechny vyrojily ven, asi by to nepřežil nikdo.

No a večer jsme dojeli do Puerta Jimenez, šli na ve večeři, ulehli, Hanka s Michalem odjeli ráno do San Jose a my s Martou musely zůstat o jeden den déle, neboť mne skolily nějaké střevní viry. To jsem myslela, že tam asi zůstanu a pojdu, jak mi bylo blbě. Ty dva dny bolesti a svíjení se na posteli a pozorování toalety VELMI zblízka, to nepřeju ani své nejhorší nepřítelkyni….no, možná jedné či dvěma;) Takže vám ze San Jose napíšu, jak jsme byly včera na čokoládové farmě, jak jsme pozorovaly delfíny a krokodýly, a jak teta vykopla ze skříně třiceticentimetrovou kulatou ropuchu.

Zatím se mějte všichni fajn. PS: sorry za překlepy, ale nemám jeden prst k užívání a navíc nevidím, co píšu – mají tu nějakej blbej psací program.

Luu