Jak jsem slíbila, pokračuji ve vyprávění o včerejším treku na vulkán Maderas, jednu ze dvou sopek na ostrově Ometepe. http://www.ineter.gob.ni/geofisica/vol/maderas/maderas.html.

Knižní průvodce nám tedy sliboval pěknou cestu 5 km tam, 5 km zpátky, vycházku pralesem, s výhledem na ostrov a sopku Concepcion, a s koupáním v laguně v kráteru sopky, kam se dá slanit. I zaplatili jsme každý 25 dolarů, vyfasovali krabičku se sendvičem a láhev vody a vyrazili jsme. Jeep nás vyvezl na farmu Finca Magdalena, což je výchozí bod pro trek.

První kilometr se nesl ve znamení mírného stoupání takovým tím „českým lesejkem“ v suchu a po slunci. Na druhém kilometru se počasí radikálně z metru na metr změnilo – vlezli jsme do mraku (který tam ten den neměl vůbec být, je léto a sucho!). Pokud jsem si tady dřív posteskla, že všechny místní rádoby deštné a mlžné pralesy jsou v současnosti vysušené, tenhle nezklamal. Naopak. Celou cestu tam i zpátky nepřetržitě mžilo, mlžilo, pršelo a podobně. V pralese bylo vidět na dvacet metrů, všude proudy vody.

Tím největším proudem vody byla ale cesta, kterou jsme šli nahoru. Ve skutečnosti se totiž nejednalo o cestu, ale o koryto potoka, který bývá většinou roku vyschlý. Většinu roku ano, včera ne. V praxi to znamená, že jsme se brodili 4 km nahoru žlutooranžovým bahnem, které nám sahalo místy po kotníky. Napřed jsme se radovali, že máme konečně co dělat s opravdovým pralesem, žádný lesejk, ale pořádná mlha a déšť. Po kilometru bahna jsme se radovat přestali, po dalších pěti stech metrech jsme zarputile mlčeli a jen občas zakleli, když jsme sebou flákli do bahna. Zpočátku jsme se snažili šetřit boty a šlapat z kamene na kámen, ale po tom, co nám to pořádně začalo klouzat, dospěli jsme asi po třech stech metrech k názoru, že je lepší šlápnout do bahna a zabořit se do něj do půl lýtka, než uklouznout a vyválet se v něm úplně.

Cesta tedy probíhala tak, že jsme na pěti kilometrech překonali převýšení asi 1.350 metrů. Průvodce nám každých půl hodiny říkal: „Ještě dvacet minut, a bude to už jen dva kilometry“, atd. Na zádech jsme nesli batohy s plavkami a ručníky na koupání, na nohách Hanka sandále a my s Michalem tenisky (nojo, nevěděli jsme, že se přes noc změnilo počasí a dneska prostě bude pršet) a já měla sukni (neděste se, nosím ji na všechny treky, je pohodlnější než kraťasy). Alespoň, že jsem měla podkolenky. Klouzali jsme v bahně, lezli po kamenech, na některých místech se věšeli na liány jako Tarzani (když se jedna pod Hankou utrhla, vyčerpáním jsme se málem všichni počůrali smíchy), oblézali jsme včera spadlé stromy, pozorovali pralesní opice – vřešťany, minuli jsme dvě vyhlídky, že kterých byl půvabný výhled na všudypřítomnou a vše obalující mlhu, a pomalu jsme se blížili k vrcholu. Dobrovolně přiznávám, že na čtvrtém kilometru jsem váhala, jestli to nevzdat. Ale byla mi taková zima, že jsem si řekla, že radši polezu dál, protože při čekání na ostatní bych zmrzla. Naštěstí jsem měla v batohu větrovku, kterou tady s sebou tahám všude (díky, Ondřeji, jsi spása mého života a zdraví). I zatnula jsem zuby a potácela se dále.

Po pěti kilometrech jsme se ocitli na místě, které bylo úplně stejné, jako všechna předchozí – prales, voda, kameny, bahno, mech, voda, liány, bahno, bromélie, voda, hmyz a bahno. Průvodce se však vítězoslavně vztyčil v celé své výši 160 centimetrů a prohlásil, že toto je vrchol vulkánu. Že jsme na okraji kráteru, který má v průměru tři kilometry, a že nyní nám stačí hupnout pěšinkou k jezeru, asi tak deset minut chůze.

Ono desetiminutové hupnutí nakonec představovalo třicetiminutové dobrodružné slézání jednoho z nejstrmějších kopců, co jsem kdy viděla. Lano se nekonalo. Kráter je hluboký 150 metrů (nevím to přesně, pro mlhu jsem nic neviděla) a lano zrušili ho před 4 lety, protože stodvacetikiloví američtí turisté se na něm s radostí nechávali spouštět s výkřiky typu JSEM TARZÁÁÁÁN, aby je pak třicetikiloví domorodci museli pracně vytahovat nahoru. Takže žádné lano, ale chytání se lián a postupné spuštění se do hloubi kráteru.

Průvodce mi tvrdil, že jezero je magické. Unavení Turistas se v něm prý vykoupou, únava z nich zázračně spadne a oni jsou plní elánu na zpáteční cestu. Tuto informaci nemohu, bohužel, ani potvrdit, ani vyvrátit, protože jsem z jezera viděla si deset metrů, aby se poté ztratilo v mlze. Byly v něm řasy a bylo celé zelené. Přesto, to místo bylo zajímavé, tiché a jako z jiného světa.

Za ten den jsme do kráteru dorazili my tři, dva Angličani a dva Španělé, všichni s průvodci (bez nich si to nedokážu představit, po půlce prvního bahnitého kilometru bych to rozhodně zabalila).

V kráteru jsme pojedli, pobyli asi 20 minut (déle to nešlo, to bychom umrzli), nazuli jsme si boty po okraj plné bahna, nahodili hlínou opatlané batohy, a vyrazili jsme na zpáteční cestu. Průvodce nás na kuráž povzbudil proslovem na téma, že je třeba si pospíšit, protože je jedna, ve dvě se probouzí pijavice, ve tři moskyti a v půl páté padá tma. Vyběhli jsme úprkem.

Úprk nám vydržel asi prvních půl hodiny, tedy cestu z kráteru zpět nahoru. Slézat sopku v proudu tekoucího bahna, které během celého deštivého dne nabralo na intenzitě, je opravdu lahoda. Hanka i Michal si oba při klouznutí hnuli se zády. Já si kupodivu nic neudělala, ale o jeden strom jsem si regulérně roztrhla sukni a málem i pr…(To víte, přeskakovat ležící kmen uprostřed řeky bláta je problém, ale těžší je na druhé straně po přistání neupadnout, nebo alespoň neupadnout na břicho, obličej či foťák. Ale zato můžete naprosto oprávněně, strašně sprostě a od plic nadávat.) Většinu pádů jsem zachránila včasným nastavením rukou či již zmíněné pr…, která se ukázala být skvělým skluzným prostředkem (namazaná v sukni fungovala lépe než v kalhotách).

Sestup byl pro mne lehčí než pro Michala s Hankou, kteří předtím zase neměli problémy s výstupem. Zoufale jsme očekávali každou další značku odpočítávající kilometry k Finca Magdalena. Na čtvrtém kilometru odshora se objevila vyhlídka. Tentokrát jsme viděli i kousek sopky Concepcion a přestalo pršet. Po dalších sto metrech sestupu zmizelo i bahno.

Přežili jsme. Poslední úsek jsem Hanku s Michalem odváděla od jejich bolestí svým vyprávěním o tom či onom, přičemž oni následně konstatovali, že netuší, co jim pomohlo víc – jestli moje kydy, či brufen, který dostali od průvodce (je na gringos náležitě vybaven).

Ke kohoutku hadice na dvorku Finca Magdalena se dopotácela tři stvoření upatlaná hlínou od hlavy k patě, něco mezi golemem a Jožinem z bažin. Půl hodiny jsme odstraňovali nánosy bahna a kusy lián a mechu, které jsme postupně nalézali apartně umístěné tu i onde na svém těle. Musím konstatovat, že zcela jsem se umyla až po dalších dvou sprchách tady v Granadě:)

Jsem ráda, že jsem trek šla. Zvládli jsme převýšení 1.350 metrů na pěti kilometrech, tam i zpět za necelých osm hodin. Nikdy předtím jsem neměla příležitost vidět horský mlžný prales v akci, slézt do sopky a namočit si ruku (když ne vykoupat se) v kráterové laguně. Dobrá příprava na trek po Corcovadu. Michal s uznáním pravil, že takovou cestu by určitě moc holek nezvládlo (přičemž s překvapením zíral na mne).

Je to tak, přátelé, s imunitou a alergiemi jsem sice v hýzlu, ale co se týče zápasů v bahně, jsem zcela nepřekonatelná!

PS: snad jsem zítra stihnu napsat, jak skvěle jsme se měli dneska v krásném městě Granadě. Hezčí město jsme zatím nikde ve Střední Americe neviděli.

Mějte se krásně, Luu.