Prý byla dneska v noci hrozná bouřka a lilo, ale nic o tom nevím, celé jsem to zaspala. Je to od zdejšího počasí vůbec zdvořilé, že tu pravidelně leje skoro každou noc (stejně tak tomu bylo i v Golfitu), ale ráno i večer je vždycky krásně, slunečno a teplo.

Stejně tak tomu bylo i dnes, když jsme ráno vyrazily s Luisou, mojí novou kámoškou z Německa (potkaly jsme se hned po příjezdu a je to prima holka, co taky cestuje sama, tak jsme ty Bocas del Toro projely spolu), na loďku na další celodenní tour. Tentokrát jsme vybraly tři zastávky: Bird Island, Boca del Drago a Playa Estrella.

Loďka byla menší než včera, byli jsme jenom 4 pasažéři a náš kormidelní, vlny byly na druhou stranu ale zase mnohem větší. Hodinu jsme se zmítali na moři, mokří od hlavy až k patě, přičemž Luisa se tvářila hrozně zmučeně. Myslela jsem, že ji trápí mořská nemoc, ale ona najednou vytáhla sušenky a začala svačit. Pak už vypadala spokojeně. Já jsem nesvačila, já jsem se držela okrajů loďky, abych nevypadla po hlavě do vody, protože moje záchranná plovací vesta neměla přezky. Loďka sebou házela jako na tobogánu, skáče to, jako kdyby tady měli v moři pěkný díry, dělali jsme si legraci, že to máme místo lunaparku.

Nakonec jsme ale v pořádku dorazili na výběžek hlavního ostrova Bocas, odkud je to kousek k několika vysokým skalám, které trčí z vody, porostlé divoce rostoucími palmami a liánami. Ptačí ostrov. Pohupovali jsme se na loďce těsně u břehu (Ptačí ostrov je rezervace a na malou plážičku na břehu se nesmí) a pozorovali jsme ptáky. Jak bych vám to řekla……nejsem ornitolog, takže….viděli jsme černé ptáky se žlutým zobákem, velké a malé šedivé ptáky, bílé ptáky s dlouhým bílým ocasem a žlutou hlavičkou, barevné ptáky, černé ptáky, jednoho na druhém. Různě tam posedávají, krouží, koukají na vás, máchají křídly, plavou na vodě, křičí, plavou na vodě, křičí, krmí se a vůbec. Kupodivu nás ani žádný nepoto….nepotřísnil. Opravdu ptačí ráj. Pak jsme se otočili a jeli zpět směrem k Boca del Drago.

Poca del Drago je dlouhá žlutá písečná pláž s kokosovými palmami (já vím, začíná to být monotematické, ale nemůžu si pomoct, je to krása). Prošly jsem se tam a zpět, a pak jsme se posadily na palmu nad vlny a chystaly si oběd. Pozdě jsem zjistila, že konzerva tuňáka, kterého jsem si ráno za tím účelem zakoupila u místních Číňanů, nemá otevírání. Jasně, vím, že jsem to měla zkontrolovat předem, máte úplnou pravdu. Ale tady mají autootvírání všechny konzervy, co jsem tu jinak jedla (a že jich bylo hodně, myslím, že tuňáků jsem tu snědla několik kilo), takže mne nenapadlo na to koukat. Naštěstí mi Luisa dala kus svého sejra – po tom, co včera ochotně uvařila k večeři těstoviny a půlku mi jich nezištně dala. Pošmákly jsme si tedy alespoň na sýru s chlebem a trochou mořské vody, co cákala odspodu – dobrý prostředek k potlačení sladké chuti zdejšího chleba – a znovu jsme nasedly do loďky.

Tentokrát jsme popojeli jenom kousek. Playa Estrella nese jméno po stovkách mořských hvězdic, které tam bydlí. Je to jediné místo na celém reefu, kde jich je tolik najednou. Prý je to asi proto, že na pláži, která je chráněna ze všech stran útesy, nejsou vůbec žádné vlny, voda je leckde úplně horká, průhledná a klidná.

Vyskákali jsme všichni z loďky přímo mezi hvězdice. Většina se jich vyhřívá asi tři metry od břehu na místě, kde se dno láme a klesá najednou asi o půl metru. Na tomto pásu leží jedna hvězdice vedle druhé jako ve výkladní skříni. Červené, oranžové, žluté, zelené. Od těch deseticentimetrových, až po velké, co mají přes 35 centimetrů.

Jako první jsem odvážně mákla na jednu z nich špičkou palce u nohy. Nekousla mne. I radostně jsem zavýskla a milou hvězdici popadla a vytáhla na vzduch (to se smí, max. ale na dvě minuty). Hvězdice je překvapivě těžká, tvrdá jako kámen, nahoře i dole docela ostrá. Zespodu má pak na každé noze (nebo že by ruce?) takový šev. V tom švu skrývá panožky, kterými se posouvá po dně. To jsem ale v té době nevěděla.

Zuřivě jsem fotila hvězdice s vodou, hvězdice s loďkou, hvězdice s rybkami, sebe s hvězdicí a tak, ale pak mne napadlo, že by bylo pěkné mít fotku takové „hvězdí kolekce“. také jsem se svlékla do plavek a jala jsem se shromažďovat dosažitelné hvězdice k sobě, až jsem z nich vytvořila pěkně barevnou skupinku, takové jesle.

Když jsem sestavila hvězdice k sobě, brodila jsem se zpátky pro foťák. Jaké bylo moje překvapení, když mi za tu minutu či dvě milé hvězdice začaly zběsile prchat! Sunuly se po panožkách všemi směry pokoušejíc se uniknout hromadně fotografii. Nevzdala jsem se a dostrkala je zpátky k sobě a konečně je cvakla. Pak jsem je nechala, ať si zdrhají, čehož využily.

Náš průvodce jednu zval a obrátil ji na záda, panožkami navrch. To se začaly dít věci. Hvězdice předtím vypadající jako tuhý a neohybný kámen, se pomalu začala ohýbat v půlce, jednu nožku po druhé zvedala, až se nakonec asi za 5 minut úplně celá převrátila zpátky na břicho. Pak frnkla.

Ještě jsme provedli jeden pokus, dali jsme jednu hvězdici na záda druhé. Té nahoře se nějak nechtělo hýbat, ale ta spodní začala pracovat a sunout se pryč, vrchní přitom vezla na sobě. Pak se ale dostala k prohlubině a nevítaného jezdce ze sebe shodila.

Je třeba říci, že dneska jsem se opravdu bavila a doufám, že mi vyjdou pěkné fotky.

Zatím se můžete podívat na ty od Luisy, tady je odkaz na její fotky z našeho pobytu v Bocas del Toro, s jejím svolením:  www.picasaweb.google.com/lma.schmidt/BocasDelToro

Po návratu jsem si ještě koupila od místního rastamuže náhrdelník s drahým kamenem, po kterém jsem pokukovala tři dny, jenže zdál se mi drahý. Usoudila jsem, že mi za to ale stojí, tak ho mám a jsem fakt spokojená. Dostala jsem ho s malou slevou po tom, co jsem si s prodejcem na ulici zatančila salsu a jemně odmítla jeho nabídku, že mi dělá z vlasů dredy.

Dneska strávím poslední noc v Panamě, ráno v půl šesté mi jede taxiboat zpět na sever. Mířím zpátky do Kostariky, kde strávím ještě jednu noc v Karibiku, ve městě Puerto Viejo de la Talamanca.

Mějte se pěkně, alespoň tak dobře, jako já.

Prosolena morska vlcice Luu