Vypadek v psani na blog byl zpusoben nedostupnosti netu, porucha nebyla na vasem prijimaci 🙂

Skoncila jsem u toho, jak jsme se presunuli nakladnim vlakem z Haputale do Elly. Tak pokracuji.

Dle pruvodce je Ella puvabnou vesnickou s krasnymi zahradkami krcici se mezi borovymi haji na upati hor. Krci se, to je pravda. Upati hor, jo, to taky. Ale to je vsechno. Jinak  je to typicky priklad mistni vesnice, jedna cesta rovne, druha kolmo, kolem nich pak jeden dum vedle druheho, nektere i omitnute, nektere napul padajici. ALE, Ella ma restaurace, a to dokonce i takove, ve kterych nevari jenom indiferentni kari a ryzi, ale maji i rizek, pizzu a zmrzlinu. Takze jsme si davali do nosu.

Druhy den po prijezdu jsme po radne snidani vyrazili na trek – cilem bylo zdolani Ella Rock, vysokeho utesu tyciciho se nad vesnici a streziciho horskou prurvu tzv. Ella Gap. Napred jsme sli cestou nahoru a dolu kopci, pak jsme vysplhali ke zdejsim sirokorozchodnym kolejim a sli nekolik kilometru po nich. Pak cesta odbocila k Ravanovym vodopadum. To jsou nejmohutnjesi srilanske vodopady, ktere se z vysky devadesati metru riti do udoli. Kdyz  tedy prsi, ze…. Nam tu ale neprsi (coz nam vubec nevadi), takze z vodopadu byl pidi potucek. Coz bylo nakonec vlastne taky prima, protoze jsme mohli lozit po obrich kamenech a cachtat se ve vode, ktera by nas v dobe, kdy je vodopad v plne sile, odnesla pryc.

Kdyz jsme se obcerstvili a zrachali, pridal se k nam jeden z milionu mistnich potulnych psu, ktereho jsme prekrtili na Emilku, a sli jsme zase dal. Tentokrat se jednalo o docela prudke stoupani tak tricet centimetru uzkym vyslapanym chodnickem mezi trimetrovym rakosim, ktere bylo mozna cukrovou trtinou. Cesticka se vinula tam a zpatky mezi zvlastne nadrolenymi hromadami hliny, o kterych jsme si mysleli, ze to jsou termitiste, ale nasledne jsme byli pouceni, ze to jsou kobri hnizda (pritom jsme tady ale zadnou kobru nevideli, a ani jineho hada, takze nevime, zda se nejednalo jen o historku na vystraseni turistu). Kdyz uz jsme byli z vedra a stoupani uplne na padnuti, vynorili jsme se z travin a zjistili jsme, ze vetsinu cesty nahoru mame jeste pred sebou.

Plahocili jsme se dost dlouho do prikreho svahu porostleho tu a tam cajovymi keriky, ale casteji eukalyptovymi stromy. To uz byl vystup tak narocny, ze jsem si musela snad kazdych deset metru davat prestavku, abych se vydychala. Nakonec  jsme to ale zvladli. Kdyz jsme konecne stanuli na vrcholu Ella Rock, otevrel se pred nami vyhled na cele udoli vesnice Ella, prurvu Ella Gap i na protejsi horu zvanou Little Adam’s Peak. Nase hora byla ale nejvyssi a vybihal z ni predsunuty skalni stit, ktery byl jako prid lodi. Clovek stal na uzkem kousku zeme a vsude okolo nej jenom hlubina a skvele vyhledy do dalky.

Vydychali jsme se, vyfotili jsme se (pamatne foto, kdy mi primo v zaberu vystrelila snurka od plavek a rozvazala se, odhalujic to, co melo zustat skryto, zde s dovolenim neuverejnim), pojedli po ctverecku cokolady, nakrmili jsme Emilku proteinovymi susenkami, a pomalu jsme se spustili z kopce dolu. Pote, co jsme opet prolezli rakosim, ci co to bylo, a dosli jsme k Ravanovym zrovna-ted-ne-vodopadum, dostala nas Emilka, ktera se od nas odpojila a pridala se ke skupince Francouzu, kteri mirili nahoru na Ella Rock. Pochopili jsme, ze i k nam se pripojila pote, co se vratila s nekym jinym z vrcholu, takze se chystala ten den minimalne na treti turu. Ocividne ji kariera horskeho vudce svedci, jenom by potrebovala na krk bernardynovsky soudek s rumem.

Narozdil od Emilky jsme se rozhodne necitili na to, abychom vybehli znovu na kopec. Lehce znicene jsme se vydali po kolejich zpet do Elly, zatimco jsme si kratili cas abecednim vyjmenovanim vsech zemi sveta. Trapne jsme zapomneli na Egypt, Kapverdy, Mexiko i dalsi zeme, ve kterych jsme nedavno byli…..ale Lesotho a Jizni Sudan nas napadly hned…jo a taky Ceska republika nas napadla az nekdy u pismene S (jako Slovensko).

Na kolejich se pak prihodily dve veselosti. Prvni z nich byla krava pasouci se u zeleznicniho mostu, ktera prisla k Marianovi a v touze po soli mu bez varovani zacala oblizovat nohy. Kdyz ji Tomas nastavil svoje lytko, ocucala mu i to. Asi by pokracovala i se zensku casti vypravy, ale my jsme ze strachu pred jazykem velikosti talire zdrhly.  Druhou veselosti se pak stal tzv. Monorail Dog, pes ktery nam ladne klusal v ustrety po jedne koleji, jako provazochodec. Kdyz jsme se mu postavili do cesty, prebehl na druhou kolejnici a pokracoval puvodnim smerem.

Kdyz jsme dorazili do Elly, byly uz skoro ctyri hodiny, takze jsme zasedli k obedu a dali si na srilanske pomery opavdu dobre jidlo. Na vecer jsme si domluvili ayurvedskou masaz, ale zvladli jsme ji jenom my dva, protoze Helene se udelalo hrozne spatne a cely vecer zvracela. A protoze se ji to drzelo i druhy den, naridili jsme si volno.

Jen jsme se, bez Heleny, zajeli tuk-tukem podivat na nedaleky skalni chram s vytesanym mahajanovym Buddhou, a pak uz jsme se flakali a uzivali si toho, ze v Elle existuje restaurace, kde umi uvarit opravdove bolonske spagety, nebo pripravit rotti (placka podobna palacince) s ananasem, medem a cokoladou.

Helenu jsme jakz takz uzdravili a dalsi den jsme pres ctyri hodiny jeli z centra Sri Lanky na pobrezi, az uplne na jih do mesta Tangalla. A ted jsme tady a valime se na plazi. Spime od ni asi deset metru, ctyrmetrove vlny tu busi o breh, kokosove palmy se pohupuji ve vetru a obcasny monzunovy privalovy lijak na nas vyklapi kusy vody najednou.

Zbytek a pokracovani v dalsim postu. Piste komentare a mejte se pekne!