Plazovani a marodeni

Dostala jsem od svych vernych ctenaru mnoho dotazu, proc jako nepisu na blog casteji. Vec se ma tak, ze mne to tu uz zacina dost stvat, takze se mi ani nechce psat. Se Sri Lankou je to totiz tak, ze clovek zazije ctyri dny na nic, nez se nachomytne jeden dobry. A me basnicke strevo to pak ukuje v zarivy clanek na blogu. Myslim, ze letosni post Podivnosti a vtipnosti bude asi dlouhy, negativni a dost zziravy. Ale je na nej zatim dost casu. To si necham proste az na konec.

Ted navazu na to, kde jsem skoncila naposledy. Dojeli jsme do pobrezniho mesta na jihu ostrova, Tangalla, a vyvalili se na plaz. Meli jsme v umyslu, jeste nez Helena s Tomem odjedou, navstivit narodni park Uda Walawe. Ale nepodarilo se. Marian chytil neco od Heleny a druhy den, co jsme byli na jihu, mu bylo spatne. Takze jsme se placatili na miste. A dalsi den jsem to chytla ja, jenze mne bylo blbe tri dny (at zije imunitni porucha).

Takze v mezidobi, zatimco vladl castecny lazaret, delali jsme kratsi vylety po okoli. V den prijezdu jsme jeste stihli nekolik kilometru vzdaleny gejzir Hoomanyia. To je zvukomalebne vyjadreni toho, jak morsky priboj stoupa takovym kanalem ve skale a najednou bez predchoziho upozorneni za vydatneho huceni vystrikne vysoko nad skaly, nekdy pet, nekdy deset metru. V zari pry vyfukuje az do tricetimetrove vysky, kdyz jsou monzuny a priboj je nejdivocejsi.

Kdyz Marian ulehl, tak jsme se jenom s Tomasem a Helenou vydali na jiny vylet, a to na krasnou historickou pamatku Mulkirigala. Je to kombinace skalni pevnosti Sigiriya a jeskynnich chramu v Dambulle.

Prijeli sjme tuk-tukem pod obrovskou skalu, ktera cnela uprostred pralesa jako pohozeny kamen. Postupne jsme vystoupali 700 schodu na nekolik teras okolo skaly,  kde byly pod skalnimi previsy dostavene jeskyne, a ty vymalovane uz v dobe na prelomu letopoctu a dotvorene za vlady kandyjskych vladcu. Nektere obrazky vypadaly jako komiks o Buddhove zivote, s krasne vyobrazenymi demony pozirajicimi lidi a prekusujici je vejpul. Samozrejme nechybeli Buddhove sedici, stojici a hlavne lezici. V kazde jeskyni bylo nekolik soch, od drevenych, pres plastove az k jedne miniaturni alabastrove z Barmy.

A co teprve Buddha – Bezhlavý rytíř?

Nejzajimavejsi casti byla jeskyne, ve ktere byly za britske kolonizace nalezeny v krasne drevene skrini vice nez pet set let stare knihy psane na palmovych listech zvanych ola, diky kterym byly rozlusteny nejstarsi pribehy o srilanske historii.

Po celou dobu, co jsme tak lezli po skale (a misty to bylo opravdu lezeni po schudcich vytesanych do kamene), bylo zatazeno a skalni pevnost se tycila v pralesni mlze. Mistu to dodavalo skvelou tajemnou atmosferu a navic nam slunce neparilo na hlavy. Jenze, kdyz jsme dosli na uplny vrchol skaly, spustil se dest, po ceste dolu jeste snesitelny, ale po nastupu do tuk-tuku se z nej stal naprosty monzunovy lijak.

Nastala hororova jizda smrti, kdy se silnice zmenily v proudy vody, jezera a vodopady,  jejichz vody byly rozstrikovany na vsechny strany pocasi naprosto ignorujicimi ridici. Po ceste jsme videli nejmene dve dost osklive bouracky, ale divim se, ze jich nebylo vic. Nas pan ridic ridil dobre a svedomite, utiral si zamlzene predni okno tuk-tuku hadrikem a jediny sterac absolutne nestihal zvladat destovou zaplavu. Po nekolika minutach zbesile jizdy najednou tuk-tuk zastavil v arealu nejvyssi sochy Buddhy na ostrove a ridic na nas volal, at si vystoupime a jdeme si tuto pametihodnost prohlednout. Vzhledem k tomu, ze z nebe padaly provazy vody a my byli behem tri vterin prebehnuti od tuk-tuku k pokladne mokri naskrz, vzdali jsme to a panu ridici jsme nezne naznacili, ze pohled na sklolaminatoveho Buddhu ze sedesatych let nam plne dostacuje pres igelitove okenko tuk-tuku.

Nez jsme se vratili zpatky na plaz, prestalo prset a vysvitlo slunce…proste tropy.

Dalsi den bylo spatne mne a tak jsme se jenom povalovali na plazi a vysypavali si pisek z plavek. Druhy den rano Helena s Tomasem odjeli na letiste, protoze jejich dovolena je o tyden kratsi nez nase…popravde, docela jim to zavidim, ja uz bych se taky vratila.

Nicmene, rekli jsme si, ze se nedame, a rozhodli jsme se dalsi den sami vyrazit do parku Uda Walawe.

Luu se představuje:

Fyzicky žiju v Praze, uvnitř své hlavy pak po celé zeměkouli. Nejvíc ze všeho bych si přála schopnost teleportace. Až na pár výjimek chci vidět celý svět....
Příspěvek byl publikován v rubrice Sri Lanka se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s