Kdyz jsme v nedeli dojeli do Haputale, byli jsme dost vycerpani. Autobus odjizdel z Nuwara Eliyii v pul  jedenacte  a opoustel vysokohorske mesto  koupajici se ve slunecni zari, plne stastnych a rozesmatych lidi, kteri se odhodlali po trech dnech lijaku odhodit sve pletene kulichy (nekecam, fakt je tu vsichni meli…a taky rukavice…..chvilemi jsem jim dost zavidela).

Po zkusenosti se treti tridou jsme odmitli jet vlakem, a tak jsme se kolem tri hodin propletali cajovymi plantazemi, objizdeli skaly a utesy, projizdeli jsme pralesy a tak.

Kdyz jsme prijeli do Haputale, zjistili jsme, ze je to zapadla spinava smrdici dira, jakou jsme zatim na Sri Lance nepoznali, ale zato je to nadherne polozena dira – rozklada se (a tento vyraz je vzhledem ke stavu vesnice zcela prilehavy) na uzkem hrbetu mezi dvema horami, z kazde strany jsou tak uzasne vyhledy na kopce a plane okolo. Na strane smerujici k centralni hornatine jsou kopce zelene a pralesovite, na strane k pobrezi uplne suche a vyprahle. Haputale lezi  nekde mezi, a tak je cela poseta cajovymi plantazemi.

Protoze Helena s Tomem byli porad jeste na ceste z Kandy, nechteli jsme travit volne odpoledne na pokoji, a tak jsme se vydali k vodopadum. Tuktuk nas na volnobeh vezl serpentinami dolu asi pet kilometru, a pak namahave splhal ruznymi vegetacnimi pasy, ktere se tu stridaji po par metrech prevyseni, az k vodopadu Bambarakanda Falls. Ty jsou vysoke 240 metru a padaji z vysokeho utesu cnejiciho nad okolni krajinu.

Tedy, MELY by padat, mely by…. Ale je  obdobi sucha, takze kdyz se tukukar otocil od volantu, mavl rukou ke skale  a dramaticky prohlasil: Waterfalls!, podival se poradne a dodal: No water…

A mel pravdu, vodopady vypadaly, jako kdyz nahore na skale akorat tak cura slon. Uplne dolu snad voda ani  nestihla dopadnout, a uz zadna nebyla. Nuze, tak jsme se pokochali  skalou  a vratili se zpet do Haputale, kde uz byli Tom s Helenou.

Jeste jsme se potkali s dvojici Izraelek, ktere jsme videli po ceste uz nekolikrat. Domluvili jsme se, ze by bylo dobre  udelat nejake vylety vsichni spolu pohromade, abychom meli nizsi naklady. Ja jsem prisla s tim, ze chceme jit do parku Horton Plains na Konec sveta, ale Izraelky a napred i Helena tvrdily, ze je lepsi tzv. Lipton’s Seat, ze je to stejna vyhlidka, ale zadarmo. Mazanymi argumenty o krase hortonskeho parku se mi vsechny podarilo premluvit, ze Konec sveta bude zajimavejsi, a nakonec se ukazalo, ze jsme dobre udelali, kdyz jsme se vydali na obe mista.

Vcera rano jsme tedy vstali pred patou, domluveny ridic nas vezl pres hodinu po serpentinach stale do kopce, az na tzv. Horotonovy plane. To je zajimavy prirodni horsky utvar, neco jako velika stolova hora, kde se na okraji centralni pahorkatiny najednou rozpinaji v jine nadmorske vysce nez okolni krajina obrovske travnate plane s puvodnim mlznym pralesem.  Byla zima, mlha, jeste napul tma a priserne fucel vitr, ale vyrazili jsme rychle, protoze na Konci sveta, u vyhledu z prurvy na kraji Plani, byva uz po desate hodine mlha a neni nic videt.

Zprvu jsme prochazeli zajimavym mlznym pralesem, kde rostly stromy pokryte bromeliemi, zatimco kolem nas tukali a cvrklikali neznami zivocisi. Pak se okoli zmenilo a sli  jsme jakousi travnatou stepi porostlou sem tam keriky. To uz se udelalo krasne a postupne jsme odlupovali jednu vrstvu obleceni za druhou. Napred jsme dorazili k Malemu Konci sveta, coz je jedna z vyhlidek na to, jak okraj Hortonovych plani pada asi 600 metru prudce dolu, nez zeme navaze na ostatni kopcovitou krajinu, ustupujici smerem k pobrezi rekam a jezirkum. Pak jsme zamirili pres vnitrozemi plani k dalsimu konci, tentokrat Opravdovem Skutecnemu a Nejlepsimu konci sveta. Ten ovsem vypadal dle meho nazoru uplne stejne jako ten predchozi, jenom sraz byl asi o sto metru vyssi.

Slunce ale palilo tak moc, ze se nad okolni krajinou udlelal lehky opar, pres ktery jsme nedohledli ani k jezeru Uda Walawe, parku se slony, kam se chystame, natoz  k mori. Ale vyhlidka to byla dobra – dokonce ani nebyla moc desiva, vystup na Sigiriyi byl mnohem horsi.

Takze konec sveta jsme prezili. Pak ale, kupodivu, nastala nejlepsi cast dne. Prochazeli jsme se po planich, ktere pripominaly africkou step ci svanu, a ja porad cekala, odkud vykoukne nejaka zirafa. Kolem nas se rozprostirala zelena trava, zluta kroviska, v dali se kroutily pralesni stromy, mezi tim vsim meandroval potok, nad nami poletovali cerni havrani a vse korunovala azurova obloha. Tak krasny kus prirody jsem uz dlouho nevidela.  A nakonec jsme se dostali i k vodopadum, ke kterym jsme se seskrabali, abzchom se pokochali vyhledem na duhu, kterou okolo sebe rozprasovaly.

Devitikilometrovy okruh se splhanim k vodopadu i odpocinkovym placatenim se na kopecku nad jezirkem nam zabral asi sest hodin. Pak jsme jeli zase hodinu do hotelu a libovali jsme si, ze jsme plan neporusili a Horton Plains videli.

Dnes rano jsme pak opet vstali pred patou, abychom navstivili Lipton’s Seat. Je to vyhlidka z horskeho hrbetu uprostred cajove plantaze, kterou zalozil pan Lipton, a pak sedaval na vrchu a kochal se svymi latifundiemi a Tamilkami sbirajicimi caj o stosest.  Vyrazili jsme brzo, protoze jsme chteli videt povestny dechberouci vychod slunce nad cajovymi plantazemi.

Jenze jsme se nejak opozdili, a kdyz auto zastavilo dole pod kopcem, obloha uz zacinala blednout. Vyrazili jsme v zime a vetru do kopce mezi cajove keriky, skakali jsme se po kamennych schodech mezi stupni plantaze jak kamzici (v mem pripade jako chrchlajici a polochromi kamzici, protoze denodenni vysedavani na soudech ci u pocitace si vybira dan na kapacite mych plic), abychom se dostali tesne pod vrcholek v okamziku, kdyz se slunce rozhodlo ozarit svet.

Postupne se vynorovalo z mraku, ktere menily barvu z cerne, pres fialovou, ruzovou a oranzovou, az k te krasne modre, co zname a mame radi. Nahore foukal hrozny vitr, takze hned, jak slunce vylezlo, jsme se sebrali a jeste vysplhali az nahoru na pane Liptonovo sedatko, udelali par fotek z vyhlidky na okolni svet, ktera byla stejna jak z Konce sveta, a pak jsme slozite hledali cestu dolu z kopce, protoze se nam ty cajove cesticky nejak zamotaly.

Asi hodinu jsme sli po cestach mezi cajovymi keri, a v podstate jsme jen relaxovali a divali se na to, jak je zelenajici se Sri Lanka krasna. Pak jsme se dostali k jedne cajove fabrice, okdud jezdil pravidelne do Haputale autobus pro trhace caje a s nim jsme se svezli za 4 koruny do hotelu.

A pak jsme si uz jenom sbalili a cekali na vlak do Elly, coz je mala vesnice v zapadnich horach, vysoko v borovicovych pralesich. Cekali jsme skoro hodinu a pul, protoze vlak nabral velke zpozdeni. A kdyz prijel, zjistili jsme, ze ma jenom treti tridu. Psychicky jsme se tedy pripravili na to, ze nam ti mili usmevavi lide z nadrazi budou za chvili vrazet lokty do obliceje a slapat nam po nohach, jen aby si sedli, ale pak prisel for dne. Zatimco jsme se pokouseli s bagly procpat davem, abychom se narvali do jedineho vagonu pro pasazery, otevrel se nakladni vagon a pruvodci nam pokynul, at nasedneme a uvelebime se na pytlich prevazene posty. Tato turisticka vymozenost pouze pro cizince (aneb ostatni cestujici srilanskeho puvodu byli odkazani do treti tridy, kde je zjevne jejich misto), nas naprosto dostala. Celou hodinu jsme si cestovali v nakladnim prostoru a meli jsme vic mista nez v luzkovem voze prvni tridy.

A ted jsme tady, v Elle, nejturistictejsi vesnici Sri Lanky, coz v praxi znamena, ze tu maji cisto, je tu par kavaren a restauraci, kde se clovek neboji se najist a dokonce tu pry maji nejlepsi kuchyne na ostrove. Musime vymyslet, co podnikneme zitra, takze ja jdu na turistickou poradu a vy se zatim mejte pekne!