Takze, v kratkosti narodni park Uda Walawe, ktery mi hrozne nadzvedl mandle:

Cena pro dva 9200 rupii (coz tu normalne vydame za tri dny i s jidlem), a to nepocitam naklady na cestu z Tangally do Empilipitiyie a ubytovani. Museli jsme si najmout jeep, ale tady nemaji maly, takze jsme sami platili jeep pro 9 lidi. To ale nebyla ta nejvyssi polozka. Tou bylo vstupne za 3000 na jednoho. Za to jsme jezdili cca 3 hodiny po vyprahle krajine a misto stad divokych slonu jsme videli 3 osamocene sloni samce spici pod stromem ve stoje, jednu samici s mladetem, pet pavu, ctyri vrabce, dve opice, asi sto vodnich buvolu, veverku a jednoho orla vysoko nad nami. Nechapu, za co jsme zaplatili takove penize, kdyz: a) o cestach v parku nemuze byt rec, z vymolu na stezkach mam narazena zebra…b) pruvodce si rekl o penize, protoze je pry dobrovolnik a ze vstupneho nevidi nic, c) o zvirata se v parku nikdo nestara, videli jsme jich spoustu mrtvych zizni, zadny krmelec, zadna nadrz, d) kdyz zvire pojde, nechame ho rozlozit se v parku a zamorit smradem uzemi o rozloze kilometru ctvrecniho.

Cely park Uda Walawe mi prisel jako past na bileho (a tudiz zcela ocividne milionarskeho) turistu, ktery zaplati, a my si penize nechame, aniz bychom je nasledne jakkoliv investovali do zvirat, jejich ochrany, ci do infrastruktury parku.

No a kvuli Uda Walawe jsme zabili dva dny….

A ted narodni park Sinharaja:

Pote, co jsme se dokodrcali z Uda Walawe zpet do hotelu, premitali jsme, jestli se na dalsi park nevykaslat, a nejet zpet na jizni pobrezi, kde se budeme placatit tyden, ac nam zrovna vyvalovani na plazich nic moc nerika. Nakonec, protoze prales miluju, jsme se rozhodli, ze to zkusime.

Rano jsme nasli primy bus do vesnice Deniyaya, ze ktere se do rezervace Sinharaja vyjizdi, a vyrazili jsme. Cesta byla jako vzdycky divoka, ale okolni krajina krasna. Z okna narvaneho autobusu jsme pozorovali okolni kopce plne cajovych plantazi, porostle nadhernymi kokosovymi palmami, ryzi, cukrovou trtinou, halici se do vysokohorskych mraku a mlhy. Cela krajina hyri ruznymi odstiny zelene a je nesmirne prijemna na pohled. Fakt bych se na to vydrzela koukat cele dny.

Po trech a pul hodinach cesty jsme dojeli do Deniyayie, abychom zjistili, ze se jedna o dalsi mistni diru, tedy jednu silnici obklopenou desitkami obchodu, nabizejicich naprosto totozne zbozi. Jak to, ze tu takove obchody prosperuji, mi je naprostou zahadou. Po urcitych svizelich jsme nasli krasne ubytovani v byvalem kolonialnim bungalovu, ktery asi patril nejakemu spravci plantaze, s nadhernym vyhhledem z terasy a s pokoji vetsimi, nez je nas byt.

Tam jsme si zajistili i vypravu do destneho pralesa, kterym Sinharaja je (a to jedinym na cele Sri Lance a prisne chranenym organizaci UNESCO), pricemz nam bylo receno, ze ted odpoledne uz bychom to nestihli a navic, odpoledne je v pralese spousta pijavic. Tak jsme se tak ruzne placatili po okoli, spratelili se s panem, ktery sbira mince a starozitnosti, a kdyz zjistil, ze jsme Cesi, pozval Mariana na kafe a koupil nam kokosy, protoze je Cechum velmi vdecny, ze srilanskemu narodu poskytli spoustu zbrani pri valce se separatistickymi Tamilskymi tygry….. No, z tohoto duvodu s nami zatim jeste nikdo nekamaradil.

Hrozne slozite jsme se aspon dostali na pet minut na net, abychom odpovedeli na maily a sli jsme spat.

Rano jsme vstavali pred sedmou, nasnidali jsme se a jeli asi pul hodiny tuk-tukem po neuveritelne rozmlacene ceste k rezervaci. Je fascinujici, jakym terenem zvladne ridic tuk-tuku sve vozitko provest, aniz by jej prevratil, prasknul gumu nebo zlomil napravu. Cesta se vinula mezi ryzovymi poli, posleze cajovymi plantazemi a nakonec jsme skoncili pred vstupem do pralesa. Tesne predtim jsem ovsem vyhodila nas batoh z tuk-tuku uprostred jizdy, protoze kdyz jsem ho otevrela a hrabala v nem pro satek, vykoukl z nej asi sesticentimetrovy svab, zamaval na mne peticentimetrovymi tykadly a vyrazil mi na cestu vzhuru po ruce k rameni….tuk-tuk zastavil, svab utekl a batoh jsme sebrali (tropy, no, opakuji si to stale dokola pro uklidneni, tropy, TROPY).

Tam jsme vyfasovali pruvodce, ktery nam hned na zacatku dal pytlik se soli, at si ji nasypeme do bot a obalime si s ni ponozky, ze totiz pijavice nemaji sul rady. S podivem jsme tak ucinili, zejmena proto, ze pruvodce sel v kratasech a zabkach, zatimco my meli trekove boty a podkolenky. Kalhoty jsme si zahrnuli do ponozek a slo se.

Nadhera!!! Sinharaja je stoprocentni destny prales plny zvere. Diky pruvodci, ktery mel oci na stopkach a skvely pozorovaci talent, jsme videli pavouky velke jako otevrena dlan, patnact centimetru dlouhe stonozky a mnohonozky, obrovske sneky, nekolik druhu gekonu, varana, ptaky, hady…. jo a pijavice.

To jsou neuveritelni neradi, merici kolem jednoho centimetru, kteri se prisaji na podrazku, odkud se presouvaji pidalovitym zpusobem – ohnou se vejpul, nasledne se vytrci a posunou o celou svoji delku vzhuru po bote, aby zalezly do ponozky, nebo, jeste lepe, tkanickovou dirkou rovnou do boty, a pricucly se. A nejdou setrast ani seskrabnout….Takze jsem vyvinula zpusob chuze, pri kterem jsem si pravidelne kazdych deset vterin kontrolovala obe boty a pijavice sundavala klackem….jedna se mi chtela chytit prstu a tri jsem musela vyklepat ze sundane boty, kam jsem je na posledni chvili videla zalezat dirkou od tkanicky. Tato taktika slavila uspech, nemela jsem na konci pijavici ani jednu. Mariana jedna ulovila, pekne ztloustla…a on ji buddhisticky nechal jit. Tady se nezabiji nic. I kdyz pruvodce sundal ze sve nohy napitou pijavici, ohleduplne ji odcvrnknul zpet do pralesa, protoze zive tvory proste nezabijime (prestoze kure a ryby jime o sto sest), a basta. Ony se stejne moc zabit nenechaly, i kdyz jsem je posolila, stale zily.

To vsak nic nemeni na skutecnosti, ze Sinharaja byl muj zdejsi nejsilnejsi zazitek spolu s vystupem na Sigiriyi a s jizdou na slonovi. A mozna ze vseho uplne nejlepsi.

Prales voni, je uzasny na pohled, hraje hudbou tisicu cikad a ptaku a navic je uplne mokry. A to tak, ze kdyz se nekolikrat spustil pravy tropicky lijak, nezbylo nez rezignovat na jakykoliv pokus o zachovani sucha, a jenom kryt plastenkou fotak.

Jo a Sinharaja od osmi do pul treti nas stala i s dopravou a pruvodcem pet tisic pet set rupii 🙂

Zpatky na haciendu jsme se dostali naprosto promoceni, uplne a kompletne. Prevlekli jsme se, snedli na posilnenou polevku a tri hodiny se trmaceli busem zpet na pobrezi, tentokrat do mesta Matara. Celou dobu pokracovalo v desti, ridic v tech privalech vod nadsene predstiral, ze misto na silnici jsme na slalomove trati, a v sedm jsme dojeli.

A ted jsme zase na plazi, u more, a premyslime, co budeme pachat dal.

Mejte se pekne a piste mi!