Jsme zelvimi rodici (Matara a Unawatuna)

Je to tak, pratele, stali jsme se hrdymi adoptivnimi rodici sesti morskych zelvicek,  ale o tom pozdeji.

Zacnu tim, ze jsme stravili cely den v Matara, coz melo byt dle pruvodce kolonialni holandske mesto, ale ve skutecnosti to byla ta sama srilanska dira jako obvykle – jenom stokrat vetsi. V hroznem paraku se ve meste nedalo delat nic jineho, nez se chvilku prochazet a pak se zhroutit v internetovou kavarnu.

Alespon jsme se byli podivat ve svetozname batikarske dilne, ktera dokonce vyrobila dvacet pet metru dlouhy batikovy  pas jako dar britske kralovne, a obdivovat se umeni batikarek. Batika jak takova se mi ale moc nelibi, takze jsme se dlouho nezdrzeli. Pak jsme si dali srilansky pokus o pizzu (nepodareny) a vecer pred zapadem slunce jsme se rozjeli do Dondry.

To je viska na nejjiznejsim cipu Sri Lanky, kde na brehu more stoji krasny bily majak. Z nej lze shlizet na okoli, kterak obrovske vlny atakuji blizke plazicky a mlati o utesy. Nahoru ovsem vysplhal jenom Marian, protoze zabradli vrcholku majaku bylo proklate nizko a ja zazivala pocity panicke hruzy uz jenom pri pomysleni na to, jak nahore chodim.

Tak jsem alespon stala na utesech a divala se na jih, kde neni jedenact tisic kilometru nic jineho, nez Indicky ocean a az teprve potom Antarktida.

Takze vecer to alespon trochu zachranil….Bydleli jsme sice ty dve noci v Matare v moc peknem hotelu, kde dokonce chovali mazlici kralicky, ale druhou noc v pul ctvrte rano nas najednou probudila hrozna rana, jako by se nam nekdo chtel vloupat oknem do pokoje. Na nic jsme neprisli, asi to byla okenice v poryvu vetru, ale stejne uz jsme neusnuli, takze  nasledujici den jsme byli uplne mimo unavou. Kazdopadne, stejne tu chodime spat po devate hodine, jelikoz se tu nic nedeje a od sesti je vsude mrtvo, a vstavame po sedme. V jednom obchode nam dokonce rikali: „prijdte zitra vecer, asi ve ctyri.“ Takze vlastne skoro zadna zmena.

Rano bylo lepsi a zajimavejsi. Jeli jsme tuk-tukem do nekolik kilometru vzdalene Wehereheny. Tam je chram s obrovskym betonovym Buddhou, ktery vsak neni tim nejzajimavejsim. Lepsi jsou totiz malby ve vlastnim chramu, ktery byl vybudovan po prichodu portugalskych krestanskych kolonizatoru, a to v podzemi,aby unikl jejich pozornosti.

V dlouhych chodbach chramu je vice nez 20 tisic obrazku z buddhisticke verouky, netkere plasticky vystupujici ze zdi,jine jen kolorovane naplacato, vsechny pak vyvedene ve veselych barvach. Vypada to opet jako velky obchod s komiksy, ale pro mistni verici je to misto vysoce posvatne, zejmena v obdobi uplnku, neboli poya, coz bylo zrovna vcera.

Dokonce jsme se mohli podivat do tajne skryse primo pod zaklady Buddhovy sochy, kde jsou ulozeny poklady, zlate a alabastrove sochy Buddhy a podobne. Pro vetsi bezpeci jsou vsak vsechny tyto veci ukryty v kobce, do ktere je videt jenom odrazem v zrcadle.

No a když už nebylo proč chrám ukrývat, tak proč k němu nepostavit třicetimetrového betonového Buddhu, že ?

Kdyz jsme vylezli z chramu, zapredli jsme rozhovor s nasim ridicem, ktery se ukazal byti vzdelanym muzem spolupracujicicm na charitativnich edukativnich projektech s Belgicany. Tento pak vedl obsirny projev na tema hrabivych a chamtivych buddhistickych mnichu, kteri se nedrzi praveho uceni Buddhy, ale chteji zit v luxusu. A ze nam pan ukaze prave mnichy, jestli chceme.

Chteli jsme.

Tak jsme byli zavezeni nekolik kilometru do pralesa, kde s nami pan ridic prosel kolem nekolika malinkych chatek, odkud mnisi vylezaji jenom na dve jidla denne a spolecne modlitby. Jinak pry nesmi vlastnit nic. Pomyslela jsem si neco o tom, ze mit vlastni chajdu se zavedenou elektrinou, dve tepla jidla denne (za ktera nemusim platit, protoze verici z cele zeme povazuji za poctu, kdyz mi mohou uvarit na ruzna vyroci smrti svych pribuznych, a to den po jeho smrti, tyden, mesic, a pak kazdy rok) a nemuset pracovat, je stale v mnoha zemich sveta velkym luxusem, ale pomlcela jsem. Zatimco jsme prochazeli pralesem, ridic nam vypravel, ze je odbornikem na lov kober holou rukou. A ze jezdi ulovene kobry vypoustet sem do pralesa, aby nikomu neublizily. Zabijet kobry samozrejme nikoho nenapadne. Alespon jsme zjistili, jak je to s temi termitisti. Termiti hnizdo postavi, kobra tam vleze, termity posvaci a zustane tam bydlet.

Jo, a abych nezapomnela, vcera v noci se termiti rojili. Vsude na silnicich po nich rano zbyly mliony okridlenych mrtvolek,  na prvni pohled vypadajicich jako opadane kvety, lezicich v silne vrstve, kteru hladove poziraji psi.

Pak jsme byli zavedeni do domu, kde vdecne obyvatelstvo Sri Lanky vari svym asketickym mnichum. Zrovna tam byl zajezd varicu pokrmu z Embilipitiye, kteri v obrovskych kotlich o prumeru pres metr a pul nad ohni varili ryzi a smazili ruzne dobroty. Vsichni se kolem nas shlukli jak kolem opicek v ZOO, ukazovali si na nas, chteli se nas dotknout, smali se a nakonec nas usadili do zidle a predkladali nam dobroty urcene mnichum. Pruvodce nas informoval, ze se jedna o velmi slozite a draze vyrabene cukrovi z palmoveho medu a ryzove mouky. Bylo to dobre, ale radsi jsme nejedli moc, prujem cloveka nauci davat si pozor…

Pruvodce nas jeste zavedl do klastera buddhistickych mnisek, videli jsme dve, obe na nas byly moc mile a nabizely nam jidlo, stara mniska neco brebentila a s bezzubym usmevem nam vnucovala ovoce. Zajimave, oproti muzskym mnichum, kteri na nas vrhali nepekne pohledy a povysenecky se odmitali bavit s kymkoliv, natoz s cizinci….

No a potom jsme se sbalili a hodinu jeli do Unawatuny, coz je plaz v piscite zatoce na pobrezi blizko mesta Galle, raj batuzkarskych cestovatelu a tak. Jenze my  nejsme moc morske typy, takze jsme se ubytovali, nechali zvalet vlnami v pisku, a pak se radsi vyjeli podivat do zelvi zachranne stanice.

To je domek mezi hotely, kde vykupuji od rybaru zelvi vejce, aby zachranili ohrozene zelvi druhy. Mistni totiz zelvy i jejich vejce jedi a prispivaji ke spatne situaci zelv na ostrove, kde byl vzdy jejich raj a kde zije 5 ze  vsech svetovych 7 druhu morskych zelv.

Podivali jsme se na zachranene a zranene zelvy vymotane ze siti, i na lihen s vykoupenymi vejci.

A pak jsme zaplatili 20 dolaru za sest pidizelvicek, ktere jsme smeli vypustit na plazi do more. Zelvicky  mensi nez dlan statecne padily piskem a kraulovymi pohyby ploutvi se posunovaly k vlnam, kam se s radosti vrhly….i kdyz je vlny vzapeti vyhodily zpet na plaz. Nedaly se ale a nakonec statecne odplavaly. Prejeme jim, at vyrostou a ziji 80 let, aniz by je nekdo snedl nebo jim ublizil motorem lodi. Snad doufame opravnene…

Drzte jim taky palce do zivota!

Luu se představuje:

Fyzicky žiju v Praze, uvnitř své hlavy pak po celé zeměkouli. Nejvíc ze všeho bych si přála schopnost teleportace. Až na pár výjimek chci vidět celý svět....
Příspěvek byl publikován v rubrice Sri Lanka se štítky , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s