Vrátím se teď na chvilku k Veroně.  Berte to jako malou odbočku. Byly jsme loni s kamarádkami na pár dní v Miláně a chtěly jsme si udělat výlet. Zvažovaly jsme Bergamo, Veronu nebo ostrovy na Lago Maggiore. Vzhledem k počasí i našim přirozeným sklonům k romantice pak zvítězilo město Romea a Julie. Všechny následující fotky jsou uveřejněny s laskavým svolením Báry, anžto jsem s sebou neměla svůj foťák.

Cesta z Milána do Verony vlakem trvá asi hodinu a půl a je pekelně drahá (zlaté levné vlaky na jihu u Neapole).  Ale stojí to za to.  Najednou se z módního světa klasicistního Milána přesunete do středověké Verony plné starořímských památek.  Jako první vás v historickém jádru města uvítá skvěle zachovaný římský amfiteátr císaře Augusta, obležený turisty. Oproti tomu, co tvrdí Wikipedia, nejedná se o třetí největší amfiteátr římského světa. Tím je amfiteátr El Djem v Tunisu (viděla jsem ho a mohu doporučit :)).

Přestože byl říjen, teploty se blížily nule a od pusy nám šla pára. Za takového počasí je velmi náročné udržet si romantickou náladu a s nostalgií v duši se prodírat fotekchtivými davy. Vzhledem k tomu, kolik turistů v tomto počasí ve Veroně bylo, jsem ale dospěla k názoru, že je lepší jet na podzim, protože na jaře nebo v létě nemůže být v centru k hnutí.

Podle turistické mapky jsme obešly celý střed města a viděly ty nejkrásnější historické budovy, jako třeba nádherné římské brány sloužící ke vstupu do města, římské divadlo nebo renesanční náměstí Zelný trh s domy pokrytými freskami.

Dovolte mi v krátkosti a velmi negativně promluvit o turistickém středobodu Verony, o domu Julie Capuletové – Casa di Giulietta. Tento měšťanský dům ze 12. století, ve kterém de Shakespeara vyznávala Julie noci svou lásku k Romeovi, je v současnosti jedním z nejodpudivějších míst, které jsem viděla. Nemůže za to turisty přeplněné nádvoří ani ohmataná nebohá bronzová socha polonahé Julie či pořvávající zájezd německých pubescentů, ani obří transparenty italského Vodafone  (takto sponzora rekonstrukce) přímo pod Juliiným balkonem. Nemůže za to dokonce ani krámek s upomínkovými předměty ve stylu čínské masové výroby.  Nikoliv. Důvodem je naprosto nechutná několik centimetrů tlustá vstva rozpláclých žvýkaček, kterou je oblepen průchod do Casa di Giulietta. Žvýkačky se pak prolínají s barenými grafiti zamilovaných sprejerských párečků a láskyplnými vzkazy na papírcích. Průchod touto pro mne naprosto nepochopitelnou atrakcí, které se však nelze vyhnout, pokud opravdu chcete spatřit slavný balkon, mi způsobuje neklidný žaludek ještě po roce, když si na to vzpomenu. Nechápu, nechápu, nechápu.

Nezbylo, než uprchnout z masově řízené romantiky na břehy řeky Adige, které jsou spojeny několika mosty včetně jednoho nádherného z doby starých Římanů. Z něj se pak naskýtají nejkrásnější pohledy na kopce obklopující historické centrum Verony i na město samotné.

Tak co, drazí čtenářové, stane se Verona vaším Městem zamilovaných?