S Hankou jsme se vydaly v roce 2006 na Gran Canarii.  Cestování nám chybělo, Kanáry se jevily jako dostatečná exotika, týden byl maximum (Hanka měla v té době mini děti) a na nic delšího stejně nebyly peníze.

Stálo to rozhodně za to.

Zejména, když jsme se usnesly, že tuto dovolenou nepojmeme v batůžkářském stylu, ale že když už jedeme do čtyřhvězdičkového hotelu, rozjedeme to ve velkém. I napakovaly jsme si na každý den tři outfity, dvě kila doplňků, reprobedny na domácí diskošku a samozřejmě balík šminek. V kombinaci s tím, že jsme se rozhodly cestovat každý den a neválet se u moře, jsme pak vzbuzovaly pozdvižení, neboť jsme nezapadaly mezi turisty v plavkách a trekových sandálech – naopak, Hanka oblečena do retro hnědých puntíkovaných šatů ve stylu Sophie Loren s kamejí a na podpatcích, nesoucí si pětilitrový kanystr pitné vody z obchodu, to byl pohled vskutku malebný a nezapomenutelný.

Vybrala jsem ubytování v Tauritu, malém letovisku na jihu ostrova. Ve skutečnosti to nebylo ani tak letovisko, jako údolíčko mezi vysokými útesy, oběstavěné mnohapatrovými hotely s krásným výhledem, stojícími přímo u moře.  Bylo to skvělé výchozí místo pro cesty po ostrově, protože leží hned na hlavním tahu do Las Palmas. Cestování na vlastní pěst není na ostrově nic složitého. Kolem ostrova vede jedna dálnice, po které jezdí rychlé a spolehlivé autobusy, zcela pravidelné a zcela překlimatizované. 

Protože jsme přiletěly tak pozdě v noci, že bylo vlastně brzy ráno, první den jsme se rozhodly strávit poznáváním blízkého okolí – pláže a jachtařského městečka Puerto Rico, které je od Taurita co by kamenem dohodil. Pokud však nejste příznivci davového koupání, jachtingu a turistických hospod, nebude se vám Puerto Rico líbit. Jediné, co zde stálo za foto, byl pěkný červený maják v přístavu.

Raději jsme se vrátily k pláži a jakmile se setmělo, vydaly jsme se na druhou stranu pobřeží, do historického města Puerto de Mogán, nazývaného Kanárské Benátky – je celé protkáno kanály a v podstatě leží na vodě.

Autobus nás vysadil uprostřed temnoty a my se vydaly jakousi alejí, která neměla konce. Město nebylo nikde. Teprve po cca 10 minutách chůze jsme potkali místní mládež, která nám ochotně vysvětlila, že město je zcela na druhé straně a my místo k moři kráčíme smerěm do vnitrozemí, kde se teprve buduje nová promenáda, která zatím nikam nevede.  Tato zacházka nicméně nakonec měla svůj smysl, protože opodál stál v tichu noci osamělý stánek prodávající tu nejlepší mandlovou zmrzlinu, co jsem kdy ochutnala.

Teprve když jsme se otočily a došly jsme od města, zjistily jsme, jak je Puerto de Mogán krásné. I v noční tmě vynikly bíle omítnuté zdi ověnčené popínavou bugenvilií a fialovým břečťanem. Přes kanály vedly desítky mostů, akácie šuměly v lehkém vánku a my tiše nadávaly, že do tak romantického města jedeme samy, bez chlapů.

Abychom zabily romantickou náladu,  rozhodly jsme se vyšplhat po schodech na vyhlídku nad městem.

Spousta schodů, hledání cesty v neosvětlených uličkách, i občasné zaječení hrůzou při zkřížení dráhy někam prchající kočce, stály za to. Z vrcholku skály nad Puerto de Mogán bylo vidět nejen celé město, ale i přístav s pohyblivými zelenými chodníčky, lodě osazené květinami, osvětlené ulice, ale také malá letoviska na pobřeží směrem k Tauritu.

Když jsme se vracely zpátky k autobusu, zjistily jsme, že se chodník jenom hemží šváby. Ne takovými těmi velkými latinskoamerickými, ale asi tří až pěticentimetrovými. Jenže jich byly stovky, byli úplně všude a nedalo se jim vyhnout. Takže jsme s obracejícími se žaludky mířily k zastávce, zatímco nám švábi křupali pod nohama. Hanka si z toho odnesla takový zážitek, že se pak už po setmění odmítala vydat ven, aby se švábí masakr neopakoval. No, ještě nevěděla, co ji čeká za rok a půl v Kostarice 🙂