Poušť.  Opravdová, s pískem ze Sahary, přírodní, netečná, zářící, spalující. Poušť.  I když má jen 15 kilometrů čtverečních.

Na samém jižním cípu ostrova leží kousek pouště, kam můžete jen tak jít a nikdo vás nehlídá – protože se není kde ztratit a zemřít žízní daleko od civilizace. I tak si ale můžete užít toho, že mezi dunami vysokými 30 metrů vás orientační smysl spolehlivě opustí. Ale nebojte se, na okraj pouště se dostanete vždycky. A kdyby náhodou ne, na konci každého dne nad ní přeletí vrtulník a oblast pro jistotu prohledá.

Jak už to tak bývá, písek je tak žhavý, že se na něj skoro nedá šlápnout bosou nohou. Leze všude, skřípe mezi zuby, škrábe za tričkem a vadí ve foťáku. Horký vítr přináší další zrnka z daleké Sahary a vy jste v jiném světě.

A když už vás nebaví kluzat se dunami, válet sudy v písku či bloudit kolem dokola několika písečných přesypů, vždycky je nadosah moře – jedna extradlouhá písečná pláž.  Na Gran Canarii je prostě opravdu celý svět na pár kilometrech.

My jsme si tento čtvrtý den daly jako oddychový, takže jsme se dopoledne věnovaly procházkám po poušti a odpoledne jsme relaxovaly u bazénu. Večer jsme se pokusily v Maspalomas objevit nějaký salsaclub, ale nepodařilo se.  V září je totiž na Kanárech mimosezóna kvůli horku, takže kluby jsou zavřené a všichni si dávají pauzu před podzimem, který vyžene zmrzlé Evropany na jih, jako tažné ptáky.