V Bari jsem se ocitla v roce 2013 hned dvakrát. Jednou sama, v dubnu, a podruhé s K. v září.

Zpáteční letenka za 1.200 Kč, nádherná krajina, historie, nejlepší jídlo v celé Itálii, ceny proklatě nízko a minimum turistů. Potřebuje člověk ještě nějaké důvody, aby se vydal do Bari,  po Neapoli druhého největšího města jihu, centra provincie Apulie (Puglia)? Já o žádném nevím.

Bari leží v „patě“ Itálie, na břehu Jaderského moře. Má úžasné historické centrum – plné úzkých uliček, stáčejících se všemi směry, křižovaných prádelními šňůrami, maličkých náměstí lemovaných vysokými domky,  maličkých restaurací, stovkami let ošlapaných dlažebních kamenů,  s historickým kostelem na každém rohu a obrovským středověkým hradem s širokým příkopem.

A žije. Tady na jihu se prostě bydlí na ulici – ženy si vynesou ven stoly a židle a vyrábí typické místní těstoviny zvané orecchiette (ouška). Večer si všichni sednou před dveře a povídají si nebo poslouchají rádio. Děti si celý den i večer hází míčem o stěnu a hrají si mezi domy. Když jsem potmě procházela uličkami staré čtvrti do svého hotelu (hned naproti hradu), chtěla jsem tam bydlet s nimi – jih a jeho energie, život, síla, hlasitost a otevřenost prostě na člověka vyskakuje v Bari na každém kroku. A tenhle styl života je mi neskutečně blízký a milý.

Na jihu našince překpvapí siesta. Všechny restaurace a krámy prostě chvíli po poledni zavřou a otevírají až mezi pátou a sedmou večer. Do té doby, turisto, máš smůlu, okusuj si třeba vlastní nohu, ale najíst ti nedáme. Chce to najet na jižanský denní režim – vstát brzo a dát si oběd v 11.  Než jsem si zvykla, párkrát jsem hladově bloudila rozpálenými ulicemi a doufala, že se někde naskytne příležitost sníst alespoň sušenku. Na druhou stranu, pokud se rozhodnete jít na večeři chvíli před půlnocí, otevřených restaurací se vám nabídne nepřeberně. Například tato, zřízená v místě bývalého kostela:

V Bari se vůbec nachází spousta starých kostelů. Jejich výzdoba je zvláštní.  Město bylo významným křesťanským centrem od pátého století, kdy zde bylo založeno biskupství, až do století desátého, kdy povýšilo na arcibiskupství. Pak ale jeho vliv i moc upadala. Nebylo tak bohaté, jako třeba Neapol, a v době, kdy se stavěly velké kostely, asi nebylo na jejich výzdobu tolik peněz.  Od výzdoby kostelů na druhém pobřeží Itálie, které jsou opulentně vyzdobeny kamennými intarziemi,  se ty  v Bari liší – v podstatě holé zdi, ale nádherně vykládané kazetové stropy malované zlatem. Většina z velkých kostelů má i sloupové zdobené krypty.  Teorie míň peněz mi přijde dobrá, ale třeba někdo z vás přijde s jinou – třeba měli jenom stavitelé na jaderském pobřeží odlišný vkus od těch od Neapolského zálivu….

V době, kdy jsem do města přijela, celé Bari se připravovalo na oslavu svátku sv. Mikuláše, jehož obrovský klášter se ve starém městě nachází. V rámci oslav se konal festival sborů, které zadarmo koncertovaly v kostelech, a celé město bylo slavnostně vyzdobeno miliony žároviček. Procházet večer úzkými uličkami pod nazdobenými dřevěnými konstrukcemi byla nádhera. A vůbec mne u toho nenapadlo, že se procházím oficiálně uznaným nejnebezpečnějším městěm v Itálii – chodit oblečená jako vagabund, je prostě pro samostatnou cestovatelku základ bezpečnostní politiky 🙂