Tak hned na začátek – Miláno v březnu.

Po kolikáté už? Nepočítám. Ale vždycky se tam vrátím ráda. S Hankou a Dahnou jsme prošly všechna má zamilovaná místa. Pohled ze střechy Duoma mne neomrzí nikdy  a za žádných okolností. Ta majestátnost bílého mramoru, stovky soch, tisíce kamenných květin a výhled do široké roviny, v dálce ukončené vrcholky Alp, možnost lehnout si na střeše nejkrásnějšího chrámu v Evropě…..ne, to prostě nejde nemilovat!

Fotky v tomto postu o Miláně jsou použity s laskavým svolením Dahny (já neměla foťák). Jsem zvědavá, kolik let tam budu muset jezdit, abych jednoho dne viděla Duomo celé, nepokryté lešením. Určitě to bude pohled, který bude stát za to!

Sloupoví u San Lorenzo Maggiore nás tentokrát přivítalo hudbou – rozložil si tu stoličku starý harmonikář. Romantické italské písně s přídechem tanga, slunce, první čtyři Hančiny kabelky a jedna moje  (nojo, ten obchod hned vedle sloupů prostě není možno vynechat), živé náměstí a vůně pizzy, to jsou již několik let po sobě moje první jarní vzpomínky. V Miláně je koncem března nádherně, i když u nás ještě sněží.

Minule se mi podařilo zajistit holkám návštěvu Poslední večeře od Leonarda da Vinci, takže tentokrát jsme do této části města zamířily podívat se na klášter Sant Ambrogio.  Ten je od kostela Santa Maria delle Grazie, ve kterém se nejslavnější italská freska nachází, jen pár set metrů.  Vzhledem k tomu, že se mi povedlo získat lístky už dvakrát, mohu se o fígl podělit. Funguje to:  sice se oficiálně dají sehnat jen tři měsíce předem, ale je alespoň trochu pravděpodobné, že když se podíváte na http://www.lastsuppertickets.com/ dva dny před odletem do Milána, ukáže se, že se zázrakem pár volných lístků objevilo – asi když odřekne nějaká větší výprava. Také to ještě zkuste tady: http://www.vivaticket.it/index.php?nvpg[tour]&id=744&wms_op=cenacoloVinciano. Návštěvu samozřejmě nejde, než doporučit – patnáct minut, které jsou k zírání na fresku vymezeny, sice uteče jako voda, ale pokud si zaplatíte do sluchátek audioguide, podrobně se seznámíte s historií obrazu i s jednotlivými protagonisty slavné scény. Stejně tak vám dojde, jak neskutečně nové byly postupy a techniky, které Leonardo při jejím vytváření použil, jak nadčasový génius to byl.

O Miláně tu už píši po několikáté, a teprve teď mi došlo, že jsem nezmínila úžasný trh na stanici Zara, který se koná vždy v sobotu. Opominu košile, punčochy, brože, kosmetiku, kožené ááách kabelky za 40E (ano, tytéž, co se prodávají v centru Prahy za 1990 Kč) a přeskočím rovnou ke stánkům s jídlem. Po několika zkušenostech, kdy  nazpět každá z nás táhla tašky zaplněné 8 kily sýra, 2 kily uzenin, geniálním capocollem, vínem, hráškem, kily sušených rajčat  a podobně, jsme usoudily, že až příště vyrazíme na trh, bereme si kufřík na kolečkách 🙂

A co dodat závěrem? Kdyby vás v Miláně zastihl déšť, rozhodně si zajděte prohlédnout nedostižnou funkcionalistickou vilu Necchi Campiglio, kterou si nechaly v první polovině 30. let postavit dvě nezávislé sestry – cestovatelky, sběratelky umění a požitkářky. Vila má funkční kinosál, bazén, dvě neskutečné mramorové koupelny, skříně plné kostýmků od Chanelu a několik úžasných pokojů pro hosty. Popravdě, zachtělo se mi taky milionů, abych si mohla nechat vybudovat takové sídlo 🙂

Otázka zní: ještě se mi Miláno neomrzelo? Odpověď je jasná: ne, ne, ne a zase ne. Za dva měsíce tam letím znova (za Týnou) a už se nemůžu dočkat, jak se natáhnu na záda na prosluněné střeše Duoma a z trhu přitáhnu svých pár kilo skvělého Pecorina…