K minulému příspěvku o architektuře Amsterdamu bych se ještě chtěla tímto (posledním) postem vrátit a doplnit některé zajímavosti, než začnu sepisovat něco o jihu Itálie (aneb, kdo si počká, ten se dočká!).  Dnes to tedy bude taková všehochuť různých pamětihodností, které byste neměli v Amsterdamu minout, když už tam jedete přes půl Evropy.

Prvním zastavením je Begijnhof. Z rušného náměstí Spui vede nenápadná úzká ulička, která po pár metrech ostře zahýbá k průchodu do komplexu katolického útulku pro  svobodné ženy.  Zelené náměstíčko obklopené 41 domky ze sedmnáctého století bylo založeno už ve století čtrnáctém a nachází se zde nejstarší dům celého Amsterdamu. Dodnes v Bejinghofu žijí svobodné katolické dámy a je třeba se zde chovat tiše a s úctou. Dvířka na Spui i průchod do uličky se uzavírají v pět hodin, aby dámy nebyly večer rušeny zvědavými turisty.

Když jsem se kdysi probírala učebnicí dějepisu a prohlížela si sochu Titána Atlase nesoucího na zádech noční oblohu, nevěděla jsem, že toto slavné dílo zdobí hlavní (zvaný Měšťanský) sál amsterdamského Královského paláce.

Ostatně, celý palác je naprosto úžasná stavba. Svého času byla největší veřejnou budovou v Evropě a původně sloužila jako úřadovna všech magistrátských úředníků Batavské republiky, později jako rezidence prvního holanského krále Ludvíka Bonaparte.  Zvenčí vypadá palác jako obyčejná šedá kostka, nevábná, nepozoruhodná.   Ve skutečnostni je však jedním z architektonických divů světa, protože je postavena na bažinaté měkké půdě a v jejích základech je položeno 13 659 kmenů stromů, jejichž založení trvalo více než sedm let!

Zevnitř je palác nádherný, a to nejen onen Měšťanský sál, ale všechny pokoje i chodby. Výzdoba pochází od Rembrandtových žáků a odkazuje na obrovské bohatství a moc námořní republiky. Půjčily jsme si sluchátka a prošly palác místnost po místnosti. Neuvěřitelně zajímavé bylo vyprávění o tom, který sál sloužil kterým úředníkům (např. vyšší a nižší soudní úředníci, burzovní úředníci, pečovatelé o městské sirotky, magistráti a jejich zástupci, apod.), než z nich Bonaparte nechal vybudovat soukromé sídlo. Vypadá to, že republika byla spravována na tehdejší dobové poměry opravdu osvícensky a moderně.

Před královským palácem se pak v sobotu, kdy jsme jej navštívily, odehrávala lidová veselice s obrovskými ruskými koly, atrakcemi vystřelujícími lidi do výšky, kolotoči a houpačkami. Holanďané mi přišli tak nějak prostestantsky přívětiví – kosmpolitní město ví, že má být na co hrdé, ale není patetické.

A kosmopolitní opravdu je, jak je vidět například z obří čínské restaurace plovouci na pontonu u jednoho z grachtů:

Večer Amsterdam ožívá a rozsvěcí tisíce slavných červených luceren, otevírají se bordely a cofeeshopy, bary a diskotéky, sexhopy mají dveře dokořán a do ulic se vydávají nahaněči . Přesto je atmosféra civilní a nekoná se žádné bezuzdé řádění. Pro místní se jedná o běžnou rutinu, pro cizince s očima navrch hlavy zase o něco nového, tajemného…

A samozřejmě, nezapomeňte projet město na kole! Tato fotografie je opravdu dokumentární a zásadního charakteru, neboť mne Dahna donutila nasednout na kolo poprvé od doby, co mi bylo devatenáct… Ale rovnováhu jsem udržela, nezabila sebe, jí, ani nikoho dalšího, a dvě hodinky strávené jízdou kolem grachtů stály za to.  Díky, Dahno, už se těším, kam spolu zase vyrazíme příště!