Ahoj všem!

Zcela disciplinovaně jsem si dnes sedla k počítači a píšu blog, místo abych ležela s nohama nahoře a tiše odpočívala. Doufám, že to oceňujete.

Dnes je totiž rozhodně proč odpočívat. Ráno jsem se vzbudila v půl čtvrté, ale v pět se mi ještě podařilo na hodinu usnout. V šest už jsem však vykopávala Kubu z postele, protože už se mi chtělo z Ibarry vypadnout. Udělali jsme dobře.

Svezli jsme se asi půl hodinku zpět autobusem do Otavala a odtud ještě asi dalších dvacet minut do Cotacachi. Krásné městečko, ležící pod sopkou stejného jména, obydlené především indiány Kečua je novátorské – propaguje ekologii, čistotu ulic, demokratické zřízení a celkově působí jako balzám na duši. Ulicemi se procházejí indiánky se zelenými buřinkami či černými klobouky vyrobenými ze stočených pruhů těžké chlupaté látky, mají vyšívané halenky, na krku šňůrky zlatých korálků a na zádech buďto obrovský pytel čehokoliv nebo miminko zamotané v šátku.

Hned, jak jsme se rozkoukali, útokem jsme vzali první hostel, obrovskou rychlostí sbalil na cestu a autobusem a caminoteou (takový nákladní taxík) jsme se dopravili k laguně Cuicocha. To jméno znamená v kečua Jezero morčete (cuy = morče). Jedná se o nádherně modré jezero v nadmořské výšce 3100 metrů. Vzniklo po výbuchu sopky, když se vzniklý kráter naplnil vodou, nad kterou vyčnívají do výše dva ostrovy, taktéž pozůstatky mohutného výbuchu. Kráter se dá obejít skoro celý kolem dokola. Čtrnáctikilometrová trasa opakovaně klesá a stoupá v převýšení cca 300 metrů, aby se chvíli vinula přímo po okraji kráteru, chvíli procházela z boku kolem něj a jindy zase padala hluboko mezi stromy na druhé straně kráteru u silnice.

Trasa se nazývá „Cesta orchidejí“ a jméno je to skutečně přiléhavé. Květiny a keře kvetly všude okolo v rozličných barvách, tvarech a velikostech. Někde jsme procházeli tunelem z přerostlých větví obalených mechem, někde vysokou travou vysokohorského parama, a na jednom místě byla dokonce květina s listy o průměru jednoho metru. Naštěstí jsme ji nemuseli použít jako deštník, protože počasí bylo krásné – sice velmi větrno, ale většinou slunečno.

Laguna Cuicocha je obklopena v tuto chvíli neaktivními sopkami, takže nejen výhled na jezero, ale i na druhou stranu kráteru, je velmi dramatický. Krajina je v údolích svěže zelená a dělená na malá políčka, takže pohled na ni je oku více než příjemný. Ušli jsme cestu za pět hodin a nadmořská výška si vybírá svou daň. Plíce lehce pálí, nohy sebou škubou a tělo chce spát.

Zbytek cesty se musí ujít po nové asfaltové silnici, asi tak čtyři až pět kilometrů mezi poli a pasoucími se kravami. Nám se po kilometru podařilo naštěstí stopnout malý náklaďák. Kuba si vyskočil na korbu a já cestou do města čile konverzovala s indiánským řidičem. Hrozně se podivoval, že máme v Čechách v průměru jedno až dvě děti, protože od má osm dětí a šest bratrů a šest sester. Ale, a to je krásné, hrdě mi oznamoval, že všechny jeho děti chodí do školy, jeden syn dokonce studuje na univerzitě.

Tak, a teď jsme tady, v Coatacachi, nechali jsme si za padesát korun vyprat a vyžehlit, a jdeme se najíst. Kuba prohlašuje, že si jako poctu Cuicoche dá pečené morče. Uvidíme, jestli ho nad talířem s rozšklebenou tlamkou odvaha neopustí…..

A zítra velmi brzy se balíme a vydáváme se na dlouhou cestu na jih pod Quito, do parku vulkánu Cotopaxi, věčně zasněženého velikána, abychom v jeho stínu strávili dva až tři dny s veškerou náloží na zádech.

Tak nebojte, dám vědět!