První noc, co jsme na Sicílii spali, byla hrozná zima.  Holt jaro je jaro a v apartmánech žádné topení nemají. Kdybychom se alespoň mohli osprchovat teplou vodou, ale tekla nám jenom studená. Nezbylo nám, než se zahřát trochou historie 🙂

Najeli jsme hodně kilometrů, protože jsme se ze západního břehu museli dostat do vnitrozemí a potom přejet ostrov ze severu k jihu až na jižní pobřeží a zase zpět. S Deni jsme totiž vytvořily inteligentní a někdy i náročný poznávací plán pro každý den. A první den byly v programu dvě památky – nedokončený chrám v Segestě a zříceniny obřích chrámů v Selinunte.

Cesta byla veskerze zajímavá a poučná. Napřed jsme se poučili o tom, že je dobré vzbudit Ráďu s Deni o půl hodiny dřív, aby se Ráďa stihl rozhodnout, co si vezme na sebe a mohli jsme vyrazit včas. Dále pak, že na nákup snídaně v jejich milovaném Conádu budou potřebovat naši spolucestující další půl hodinu. A ještě pak, že Ráďa je schopen sníst dvacet croissantů za den a ani u toho nemrkne!

Pak jsme zase zjistili, že i když je v mapě namalovaná silnice přes kopce, nemá vůbec smysl pokoušet se bez offroadu tudy jezdit. Vyjeli jsme do půlky kopce rychlostí šnečí, ale i když jsme odlehčovali auto vystupováním a nastupováním na kamenitých úsecích, stejně jsme tam málem nechali půlku podvozku. Po marné půlhodině snažení jsme se tedy pokorně otočili zpět, vrátili se na dálnici a jeli hlavní cestou, která byla sice delší, ale rozhodně rychlejší.

Chrám města Segesta na nás vykoukl z dálky, nádherně postavený na úbočí zeleného kopce, uprostřed záplavy žlutě kvetoucích květin. Segestu postavil národ Elymů, kteří pocházeli možná z Tróji – možná byli potomky přeživších vedených Aeneem po prohrané Trojské válce.  Elymové vedli vleklé boje s městem Selinunte, až je to přestalo bavit a požádali o pomoc Kartagince, kteří srovali Selinunte se zemí.

Segesta byla ale sama také zničena, a to právě kvůli svému spojenectví s Kartágem, dobyvateli ze Syrakus. Nicméně narozdíl od Selinunte se dokázala rychle postavit na nohy.

Chrám, který nebyl nikdy zcela dokončen, je postaven v dórském stylu, a je naprosto unikátní svou polohou na úbočí hory. Město Segesta se nacházelo na vrcholu oné hory a na svůj chrám shlíželo zeshora.

Ke starověké Segestě vede silnice vinoucí se od chrámu v serpentinách stále vzhůru, ale pokud se nechcete vézt turistickým pendlujícím autobusíkem, můžete si cestu zkracovat zkratkami mezi trnitým křovím a vysokou travou. Na vrcholku tři sta metrů vysokého kopce lze dodnes vidět pozůstatky ulic a domů. A také se tam nachází krásný amfiteátr s neuvěřitelným výhledem do široké krajiny a prima akustikou. Tu jsem ověřila na vlastní uši a hlasivky zpěvem několika písní za nevěřícného pohledu ostatních turistů (ale sklidila jsem i potlesk). Exhibicionismus se prostě nezapře, nedá se s tím nic dělat….

Z vnitrozemí jsme se (po posvačení několika croissantů, samozřejmě) vydali na jižní pobřeží, kde se rozkládá obrovské zbořeniště. Město Selinunte bylo založeno v sedmém století BC řeckými přistěhovalci a v době svého největšího rozkvětu v něm žilo přes sto tisíc obyvatel (otroky nepočítaje).  Na konci čtvrtého století BC bylo Selinunte na objednávku Segesty zcela zničeno Kartaginci. Ti jeho obyvatelstvo zotročili a vyvraždili. Nicméně, slavné mohutné chrámy byly zničeny až řadou pozdejších zemětřesení.

V Selinunte tak na počátku minulého století už nezůstal stát ani kámen na kameni. Z hromad obrovských sloupových hlavic a mohutných kvádrů z  bílého kamene povstal díky rekonstrukci zatím pouze jeden z chrámů.

Jak byly místní chrámy obrovské, si můžete představit, když se pozorně podíváte na fotku níže. Deni stojí u jednoho z „plátků“, z nichž sestávaly vztyčené chrámové sloupy.

V Selinunte jsme zažili dvě významné události. Napřed pršelo, což je na Sicílii dost nezvyklé, a potom jsme ztratili mojí větrovku, která se předtím sušila na batohu. Jelikož jsme si toho všimli dost pozdě, při jejím hledání jsme se dost nachodili mezi křovím, protože jsme si nepamatovali, kudy jsme předtím šli, ale nakonec se podařilo a Kuba se stal slavným větrovkovým objevitelem. To mě zachránilo, protože bez té větrovky bych dva dny poté na Etně asi pošla zimou.

Na závěr ještě přidám dvě fotky, dokumentující, jak jsou Selinuntské chrámy součástí místní přírody:

A to je z fotek asi pro dnešek vše. Musím uznat, že jako první cestovní den  to bylo dost náročné, ale zase takové krásné chrámy jen tak někde člověk nenajde, takže bych řekla, že to stálo za to. Co, Deni a Ráďo? 😉