Ze všech stran, nejvíc pak z domova, se na nás valily informace o tajfunu, který se chystá přejít přes Filipíny. Naštěstí se měl vyskytnout zejména nad severem Luzonu a to době, kdy my jsme trávili svůj čas na jihu.

V pět ráno jsme totiž dorazili na autobusák do Manily a hned vzali taxíka na letiště. Tam jsme přijeli o pět hodin dřív, než bylo pro náš přelet do Legazpi nutné, ale jelikož tady je místní letecká doprava něco na způsob dražšího autobusu, bez poplatku nám vyměnili let za dřívější. Kolem desáté hodiny jsme tak už přistávali na jihu Luzonu, v Legazpi.

Bohužel, okrajové síly tajfunu zasáhly i do počasí nad Legazpi, takže od našeho příjezdu až do noci nepřetržitě hrozně lilo. Byli jsme na tom z předpovědí počasí tak mizerně, že jsme celý večer hledali letenky do příznivějších krajin, třeba Vietnamu nebo Kambodži, ale nakonec se ukázalo, že tajfun má ovlivnit počasí v celém regionu a moc bychom si nepomohli.

Napůl rezignovaně a napůl se skrytou nadějí jsme si tedy řekli, že vytrváme podle původního plánu a holt zažijeme dovolenou v tropickém dešti.

Celou noc pršelo, jako kdyby se protrhla hráz moře…

Ráno bylo na obloze sice zataženo, ale závěsem mraků prokukovalo slunce! Nevěřili jsme svým očím a urychleně jsme se vydali k ruinám kostela Cagsawa. Toto fotogenické místo je celosvětově známé obrázky kostelní věže napůl zalité lávou, trčící z rýžového pole, črtající se oproti siluetě nejsymetričtějšího vulkánu světa, Mayonu. Kvůli tomu jsme sem koneckonců taky jeli.

No….níže můžete vidět, že kostel jsme sice viděli, ale Mayon, který jinak tvoří dominantu okolní krajiny, tvrdošíjně zůstával ponořen v bouřkovém mračnu. Dobře, ale i tak můžu říkat, že jsem Mayon zahlédla, protože úpatí vidět bylo. O tom nehodlám debatovat…..

Raději jsme dojeli trojkolkou (něco jako motorka s velkou sajtkárou se stříškou) do jeskyně zvané Hoyop-Hoyopan, neboli Větrné jeskyně.

Ta sloužila za v pravěku pralidem jako pradomov, za druhé světové války filipínské guerille jako úkryt v bojích proti japonským okupantům a v 70. letech jako tančírna v době policejní hodiny za diktatury generála Marcose. Nekecám, pod všemi těmi stalagtity je vylit z betonu taneční parket, na kterém to neposlušná mládež roztáčela….

Nakonec jsme se odpoledne sbalili a autobusem jeli asi dvě hodiny do Irosinu, místu uprostřed výběžku jižního Luzonu, kde pod aktivní sopkou vzniklo přírodní termální koupaliště.

Dorazili jsme už za tmy a místní osazenstvo nevěřícně zíralo na dva bělochy, kteří sháněli budku k pronajmutí. Sice se běžně pronajímají jen na pár hodin jako hodinový hotel u bazénu nebo odpočívárna, ale my se v té spartánské místnosti vyspali taky.

Tady je fotka, jak před budkou do noci pro vás sepisuji blog:)