To jsme se takhle ráno probudili na jižním konci Luzonu v termálních lázních u Irosinu. A všechno se zdálo být skvělé. Zaplavali jsme si v bazénu, sbalili a vydali se k hlavní silnici čekat na jeepney do Matnogu, na samý okraj ostrova, odkud jsme se chtěli trajektem dostat na Samar, součást souostroví Visayas.

Ještě jsem v pořádku došla k silnici a sedla si do stínu, a najednou, jako bych dostala ránu palicí. Začala mě hrozně bolet hlava, klouby, kosti a svaly.

Myslela jsem si, že je to pozůstatek jet lagu, takže jsme chytli nacpaný jeepney a dvě hodiny se s ním kodrcali do Matnogu. Tam už mi bylo opravdu na omdlení, takže jsem byla ráda, když nás hned v přístavu pustili na obří trajekt. Na něm jsem upadla na lavičku a s prvním paralenem v sobě jsem čekala, až se mi udělá líp.

Nedočkala jsem se, protože a) jednak lodi trvalo skoro dvě hodiny, než naložila všechny kamiony a vyplula, b) paralen zabral jen na chvíli, c) na lodi bylo karaoke. To je národní zábava všech Filipínců. Jakmile mají chvíli čas, není co dělat a v dohledu je televize a mikrofon, spustí karaoke. Hrozně falešně a nahlas zpívají procítěné romantické písně ve špatné angličtině a sledují se u toho pozorně navzájem, ale na konci si nikdy nezatleskají, jen předají mikrofon dál….

Nakonec loď přeci jen vyplula, a já už s horečkou přes 38 stupňů jsem si na sobě shledala příznaky horečky dengue a čekala na zázrak.

Ten se nedostavil, takže za další dvě hodiny jsme se vylodili na severu Samaru, a bylo jasné, že nemůžeme pokračovat dál podle původního plánu. Rozhodli jsme se dojet na malinký ostrůvek v blízkosti, na kterém byla podle průvodce i malá nemocnice. Cestu tricyklem a následnou třičtvrtě hodinku na lehce rozbouřeném moři v rybářské bárce s vahadly si už moc nevybavuji, jenom vím, že jsem byla hrozně zoufalá, že mi pořád něco je.

San Antonio je malý podlouhlý ostrůvek v Samarském moři, kde je jen jedno městečko stejného jména, sestávající z jedné velmi dlouhé ulice.

A v něm malá nemocnice o několika pokojích, jednom doktorovi a deseti zdravotních sestrách. Musíte pochopit, že běloch na Samaru, to je exotická vzácnost, na kterou se chodí koukat lidé z širého okolí. Natož, když běloška s batohem na zádech vleze do nemocnice a dožaduje se doktora! To byl frmol. Hned mě uložili na lůžko, zavolali doktorovi na mobil,  ten přiběhl, prohlédl mě a konstatoval, že nemám dengue, ale pravou chřipku.

Předepsal mi paraleny, léky na horečku a bolesti, které jsme si museli koupit v lékárně – budce se zamřížovaným okénkem naproti přes ulici, a propustil mě do domácího ošetřování.

Našli jsme  nejlepší hotel ve městě, což byl maličký resort na pláži, já zůstala ležet, Kuba do mě cpal léky, srážel mi zábaly horečku, která lezla přes 39, a personál hotelu se  chodil ptát, jak mi je.  Noc jsem přečkala, ale neulevilo se mi.

Po dalším dnu, kdy se přidaly průjmy, jsem Kubovi v noci brečela, že asi umřu, jak mi bylo zle. Byl tak zoufalý, že když jsem halucinovala něco o tom, že jsou všude okolo hadi, sebral mě v jednu v noci a odtáhl znova do nemocnice. Tam zase zavolali doktora, a ten, když mě viděl, rovnou mi naordinoval pobyt v nemocnici na kapačkách. Kuba mi chodil naproti do budky pro infuze dextrozy a antibiotik. Nepamatuju si nic moc, jenom, že mi bylo hrozně zle, střídaly se u mě sestry a bylo mi vedro…

Na celé dopoledne vždycky na San Antoniu nejde proud, takže dopolední pobyt v neklimatizované nemocnici při venkovních pětatřiceti stupních se stal novou verzí mého osobního pekla. A bylo mi pořád hůř a hůř…. Když jsem se odpoledne rozbrečela sestrám, že umřu, Kuba trval na tom, aby zase zavolali doktora. Dostala jsem nějaké další léky proti křečím a průjmům a večer se mi konečně udělalo líp.

Majitelka hotelu po personálu poslala Kubovi povlečení, aby se mnou mohl být na druhém lůžku na pokoji a mně poslala iontové nápoje. Z nemocniční kuchyně mi nosili tácy s jídlem a přemlouvali mě k jídlu. Personál hotelu mi vzkazoval brzké uzdravení, doktor nám vyměnil dolary na místní měnu, protože na ostrově nebyl bankomat a my nepočítali s náklady na léčbu. Sestry mi chodily říkat, ať se nebojím, že bude líp…

A bylo. Druhý den dopoledne mě doktor propustil s náručí dalších léků, unavenou k smrti, lehce  pohublou, ale zato bez bolestí. Zdravotní sestry se se mnou rozloučily potleskem a kolektivní zdravicí a  po cestě do hotelu se rozkřilo, že běloška už jde domů  z nemocnice. V důsledku toho se pak u mě v hotelu zastavovali neznámí lidé a ptali se mě, jestli už mi je dobře a přáli mi zdraví…..

Zůstali jsme v San Antoniu přes noc a jediné, na co jsem se zmohla, byla krátká procházka po pláži.

San Antonio je malý tropický ráj plný kokosových palem, obklopený tyrkysově modrým mořem a lemovaný bílou pláží tvořenou různě velkými úlomky korálů. Nikdy jsem  tolik korálů pohromadě neviděla, takže jsem se jejich obhlížením a tříděním na pár hodin krásně zabavila.

Druhý den ráno jsme tak mohli po čtyřech dnech, mimo plán strávených uprostřed zapomenutého ráje, na další cestu. Díky takto dodatečně všem, kdo se starali, i když si to nikdy nepřečtou. Kromě Kuby, samozřejmě, ale tomu už jsem to řekla :)).