Vodopády a cesta přes pět ostrovů

Jelikož jsem se v San Antoniu jakž takž zmátořila, až na bolest v krku, mohli jsme odjet. Opět jsme bárkou přejeli na „pevninu“, tedy ostrov Samar, a vydali se silnicí po jeho západní straně na jih.

IMG_2733Jeepney, opět jako vždy plně obsazený,  si to šinul skoro dvě hodiny po pobřeží plném mnoha druhů palem, a přerušovaném vždy po pár kilometrech ústím širokých, líných řek, kolem kterých byly nalepeny chatrče na kůlech se střechami z vlnitého plechu, ukrývajícími se pod stříbrno-zelenými vějíři kokosových palem. Tohle je obrázek, který nikde v Evropě nenajdete, to si prostě člověk musí odcestovat.

Dokodrcali jsme se do třetího největšího filipínského města zvaného Calbayog. V něm nebylo zajímavého zhola nic – je to prostě taková obří špinavá tropická vesnice, ale mají tu místní napodobeninu McDonald’s. V okolí je však několik vodopádů a jeskyní. Jelikož jsme ale dorazili odpoledne, nedalo se nikam jet, protože veřejná doprava k večeru skoro nefunguje a na rovníku padá brzy soumrak.

Tak jsme alespoň využili času a pokusili se navštívit doktora, protože mě hrozně bolelo v krku a už jsem si preventivně nasadila antibiotika na angínu. Jen jsem si potřebovala ověřit, že jsou správná. Po celkem komplikované anabázi s nemocnicí a soukromými ordinacemi, kde nás posílali od čerta k ďáblu, se podařilo sehnat jednu doktorku. Ta se mi podívala do krku, konstatovala angínu a pochválila mě za výběr léků. Jenom mi předepsala navíc pastilky na cucání, a bylo. Jsem prostě v odhadech svých angín už naprostý profesionál.

Ten večer jsme se už jenom poflakovali, ale druhý den ráno jsme si zabalili, nechali bágly na recepci a jeli jeepneyem zpět po pobřeží necelou hodinu k vodopádům Bangon Falls. Vystoupili jsme uprostřed miniaturní vesnice, odmítli venkovského průvodce a svezení na motorce (pozor, tady na jedné motorce dokáže jet třeba pět lidí a vézt u toho kanystry s vodou nebo pytle s kokosáky) a řekli jsme si, že se projdeme.

Několik kilometrů jsme tak šli pěšinkou proplétající se lesem kokosových palem.

IMG_2735To už mám nacestováno celkem hodně, ale les kokosové monokulutry táhnoucí se široko daleko (a vysoko, protože pokrýval i celkem příkré horské srázy), to jsem ještě neviděla. Užívali jsme si téměř stoprocentní vlhkosti a pařícího slunce, vekých karmínově rudých vážek poletujících přes cestu, místních polonahých dětí, které nás pronásledovaly se smíchem a máváním, a bylo nám dobře.  Po několika kilometrech jsme došli ke kamenným peřejím, pod nimiž byly malé tůně,  jako stvořené na koupání. To jsme samozřejmě učinili a různě se pod vodopádky placatili, plavali a nechali na sebe dopadat vodu.

IMG_2739Jen nám bylo divné, že nikdo z místních se k nám nepřipojil a místo toho pokračovali po pěšině dál. Po nějaké době jsme se tedy dosyta vyráchali a řekou jsme se brodili výš proti proudu. Když jsme vyšplahli po kamenech přes několik peřejí, dostali jsme se k pořádným vodopádům,  pod nimiž v přírodním bazénu dováděla polovina vesnice.

IMG_2743Kluci se věšeli na  liány a skákali z několika metrů do rozbouřeného kotle, dámy rozfoukávaly na příkrém břehu ohýnek z kokosových slupek a připravovaly barbecue. Zbytek pak (v plném oblečení, protože jenom plavky se tu nenosí) byl naložen ve vodě pod vodopádem a užíval si pohledu na dva bělochy, kteří překonávají odspodu kaskády a snaží se k nim připojit:).

Cesta na zpět byla v tom vedru dost náročná, a tak jsme smutně pozorovali místní, jak sviští na motorkách tam a zpět, aniž by se museli ploužit v tom vedru, jako my dva. Nicméně, samozřejmě jsme nakonec došli na silnici a chytili jeepney dolů do Calbayogu.

Odtud jsme původně měli v plánu jet na jih ostrova do Národního parku Sohoton Bridge. Jenže, to bylo doma a nepočítali jsme s pár věcmi. 1)  s mojí nemocí, která nás zpozdila. 2) s místní dopravou, která je pomalá a nevede tam, kam by člověk potřeboval, ač je tak předem proklamováno. A konečně 3) s tím, že možná stále není park otevřen, dva roky po masivním a devastujícím útoku tajfunu Haiyan (zde známým pod jménem Yolanda), anžto se do něj nedalo dovolat a webovky nemá. V okolí lidi nejen že nevěděli, jestli je park otevřen, ale vůbec netušili, že nějaký existuje….

Zjistili jsme, že musíme jet s přestupem víc než pět hodin a musíme přejet po silnici na jiný ostov, Leyte, ze kterého se potom následně další den do parku dostaneme ráno, po hodině cesty zpět na Samar. Rezignovaně jsme tedy nasedli do překlimatizovaného vanu, který tu slouží místo dálkového autobusu. Bohužel, tyhle vany jsou dělané pro lidi menší velikosti, tzv. Filipino size. My, průměrní Evropani, se v nich krčíme s koleny pod bradou a mrzneme v proudech ledového vzduchu řinoucích se z na  plné koule puštěné klimatizace.

Proto, když jsme dojeli v noci (po stání v zácpách na mostě mezi ostrovy) do Taclobanu, hlavního města Leyte, Kuba měl teplotu a bylo mu zle. Zaplatili jsme první hotel, který jsme našli a ráno, když mu bylo stále blbě a bolelo ho v krku, učinili jsme rozhodnutí vykašlat se na Sohoton Bridge park i na plážový ostrov Biliran a malé ostrůvky kolem něho na severu Leyte, kam jsme měli původně v plánu dojet. Cestování a chorob jsme měli tak plné zuby, že jsme se rozhodli jet přímo do posledního cíle naší cesty, na ostrov Bohol.

Museli jsme k tomu přes tři a půl hodiny zase strávit ve vanu, abychom se přes hory poseté palmami a malá chudá městečka dostali do města Ormoc, odkud jezdí trajekt na další velký ostrov, Cebu, ze kterého teprve jede trajekt na Bohol. Znamenalo následných cca 6 hodin v trajektech a pár hodin čekání navíc. Bylo to VELMI únavné, ale nakonec jsme v 10 večer dojeli na Bohol, odkud jsme taxíkem dojeli po mostě na plážový ostrov Pangalao. Tam jsme našli na přeplněné a turistické pláži nádherný hotel a ihned usnuli.

Divíte se? Za dva dny jsme se dostali přes Samar, Leyte, Cebu a Bohol až na Pangalao. A tady na Pangalau a Boholu jsme strávili zbytek dovolené, který stál jednoznačně za to. Počkejte si na vyprávění o potápění s obřími žraloky, skákání do jeskyní, nocování v hamakách a vůbec!

PS: Jo a pište komentáře, vidím, že to čtete, ale flákáte komentování!

map_visayas

Luu se představuje:

Fyzicky žiju v Praze, uvnitř své hlavy pak po celé zeměkouli. Nejvíc ze všeho bych si přála schopnost teleportace. Až na pár výjimek chci vidět celý svět....
Příspěvek byl publikován v rubrice Filipíny se štítky , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 reakce na Vodopády a cesta přes pět ostrovů

  1. reia napsal:

    Cteni si necham na trochu klidu, ted jsem jen prolitla fotky a moc chvalim mapku, rikala jsem si uz nekolikrat, ze je skoda, ze nejake trasy tady chybi. 🙂 Stastnou cestu!

    To se mi líbí

    • Luu napsal:

      Ahoj, už jsme zpět. Teď to bude mít asi trochu odmlku, mám tu neskutečně moc práce. Alespoň dodám ty fotky z podvodního foťáku. Díky za stálý zájem:)

      To se mi líbí

  2. Tom napsal:

    Proč se stále vkrádá myšlenka, že se jezdíte do cizokrajin vymarodit?

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s