Jdeme na to, poslední post o Barceloně, tentokrát pořádně dlouhý. Nu, je na co se dívat!

Do katedrály Sagrada Familia je třeba vyrazit brzy ráno. I tak jsme stály nějakou dobu ve frontě, ale nakonec jsme se probojovaly dovnitř a žasly. Vrcholné Gaudího dílo, na němž se pracuje neustále od roku 1882, a stále není dokončeno, je naprosto ohromující.

Postupně přibývající věže katedrály obklopují vnitřní hlavní loď, vypadají jako něco, co nebylo vybudováno, ale co prostě VYROSTLO. Organická architektura, propracovaná do sebemenšího detailu, překvapuje každým okamžikem. Jedinečná barvami i tvarem, každá věž je specifická, každá podrobnost dokonalá.

V ostrém raním slunci navíc katedrála září do dálky a připomíná k nebi se vzpínající kamené věže někde v Kappadokii.

Sagrada Familia má zatím dva hlavní dokončené portály, Narození Krista a Kristovo utrpení. Autorem prvního je Gaudí sám, druhý je pak prací sochaře Subirachse. Ten vycházel z Gaudího nákresů, ale portál pojal zcela po svém, geometricky přesně řezaný. Jeho portál bývá kritizován, ale mně přišel úžasný. Kontrast mezi zaoblenou „přírodní“ nádherou Gaudího portálu, zobrazující radost z narození Ježíše, a kubisticky ostrými rysy postav ze scény ukřižování mi přišel víc než symbolický.

Všimněte si helmic římských vojáků, kdy Subirachs jasně vzdal poctu komínům z La Pedrery….

Uvnitř je ovšem výzdoba katedrály naprosto nepřekonatelná. Převládající vertikály táhnou oko návštěvníka stále výš, až k organicky členitému stropu, který vypadá jako baldachýn z propletených kvetoucích rostlin. Ten dojem je navíc silně umocněn cákanci barev, které rozstřikují po čistě bílém interiéru sluneční paprsky pronikající přes vitrážová okna.

Jelikož je stavba katedrály na základě Gaudího ideje hrazena jen a pouze z darů a soukromých prostředků, je dobré zajít do krámku v jedné z bočních lodí, a přispět na pokračování Gaudího díla drobným nákupem (mají tu třeba krásné stříbrné šperky vycházející z nákresů Gaudího, inspirované přírodou).

Celkem blízko Sagrada Familia se pak nachází další vrcholné Gaudího dílo, totiž Park Güell. Nad svazích hory Turó del Carmel se podle velkorysých plánů katalánského architekta mělo rozkládat nádherné zahradní město. Pro nedostatek financí ale nebylo vybudováno a zůstal tak jen velkolepý (dnes) veřejný park, v pěkném počasí samozřejmě přecpaný lidmi.

Doteky maurské inspirace jsou tu vidět všude. Vzory z glazovaných dlaždiček, prolamovaných, rozbitých a znovu sestavených, to je jedno z velkých Gaudího poznávacích znamení.

Není divu, že se taková umělecká a mraveční práce investorovi prodražila. I na opravu je to drahé, takže se musí dávat pozor, aby člověk tu nádheru neponičil.

Jediné dva domy v parku patřily jeho staviteli Gaudímu a investorovi Güellovi. Dnes je v nich muzeum. Já to nechápu, taková nádhera, sakra, proč tam ti lidi nechěli bydlet? Že by je  děsila tahle ještěrka?

Ta nebohá je v neustálém obležení turistů, protože je jedním ze symbolů Barcelony. Její miniaturu jsem si koupila jako magnet na lednici a rozbil se mi teprve asi před půl rokem (sádrové ještěrce ulomený ocas nedoroste…).

Poslední večer jsme nakupovaly v outletu Mango a pak se procházely naposledy noční Barceonou, ale druhý den ráno jsme ještě jely do rodného Gaudího domu a pak jsme se rozdělily na nákupech. Týna se věnovala nákupům s větší intenzitou, já jen chvíli a pak jsem jela do krásného Musea d’Història de Barcelona, vystavujícího nálezy z doby antiky. Pod muzeem se dokonce nachází přístupné vykopávky původních domů z doby, kdy byla Barcelona, tehdy Barcina, kartaginskou základnou a později i římským městem provincie Hispania.

A nakonec jsme se sešly na La Rambla, ve slavné Casa Figueras, jedné z nejstarších cukráren v Barceloně, založené v roce 1820.

A to je vše. Škoda. Barcelona by si totiž zasloužila mnohem víc času, aby člověk mohl zažít její barvy, vůně, chutě i architekturu. Barcelona je prostě nádherná.