Z mého pohledu asi nejlepší den, který jsme na Slovinsku zažili. Sice od rána tak nějak drobně poprchávalo a mraky se válely nad zemí tak, že z jezera Bohinj nebylo vidět skoro nic, ale to nás neodradilo a vyšli jsme ze Staré Fužiny brzy ráno směrem k horám, kde těsně za vesnicí začíná kaňon řeky Mostnice.

Tam, uprostřed nádherného listnatého lesa na svahu hor, protéká úzkým příkrým údolím dravá řeka, která do kamenného podloží vyhloubila kaňon místy až třicet metrů hluboký a někde jen pár metrů široký.

Cesta nádherně zeleným lesem na břehu hlubokého kaňonu, za zvuků vody s řevem se prodírající mezi skalami, měla až magické kvality. Následující popis bude tedy trochu snivý. Pragmatici nechť jej přeskočí a jen se kochají fotkami.

Poté, co jsme přešli prastarý kamenný most zvaný Ďáblův a zaplatili 2 EUR za vstup do chráněné oblasti, vyšli jsme proti proudu řeky a nestíhali obdivovat její zákruty, skoky přes kameny, modrou barvu, bílé peřeje, do hloubky zavrtaný proud či malé přítoky, padající do ní z výšky v podobě vysokých vodopádů či krásných kaskád.

Někde se řeka rozlila do šířky a její nádherně modrá barva vynikala na pozadí šedé oblohy, občas prozářené sluncem, někde se naopak hluboko pod našima nohama hnala kupředu v divokých vírech.

Prošli jsme po jednom břehu stezku vinoucí se asi kilometr po dně údolí, potom ale cesta začala prudce stoupat. Opustili jsme Mostnici a jali se šplhat do kopce. Po nějaké době jsme se vyhrabali z kaňonu a dostali se do širokého ledovcového údolí zvaného Voje.

Několik kilometrů jsme šli údolím mezi venkovskými chalupami, které jakoby vypadly z pohádky, a nakonec jsme došli k obrovskému, 20 metrů vysokému vodopádu na horním toku Mostnice. Ten běžně nebývá tak mohutný, ale my přijeli zrovna v období velkých a vytrvalých dešťů, takže oproti fotkám na internetu,  s nímž jsem to následně konzultovala, byl vodopád téměř dvojnásobný.

Fotka je trošku rozmazaná, protože mi objektiv okamžitě zahalila vodní tříšť, jíž se nedalo vyhnout. Pláštěnka je dobrá věc, ale fotí se krz ní blbě. A deštník se mi na tůru tahat nechce…

Vrátili jsme se zpět údolím Voje a kaňon Mostnice jsme vzali dolů po druhém břehu. Dostali jsme se tam k jednomu můstku spoujícímu strany kaňonu v jeho nejužším místě. Voda nám tak vřela hluboko pod nohama, zatímco rozkročmo by skoro člověk mohl stát každou nohou na jiném břehu řeky.

Domů jsme došli celí hladoví po asi 14 ujitých kilometrech, na chvíli si odpočinuli, protože se dalo do deště, a odpoledne jsme vyjeli podél jezera Bohinj na jeho opačný konec, k obřím vodopádům na řece Savica.

Ty jsou, oproti Mostnici a jejímu kaňonu uprostřed divočiny, civilizované a proturisticky zařízené. Stačí zaplatit vstupné a vyšplhat vzhůru od parkoviště po asi 560 schodech, kde můžete v úžasu pozorovat modré vody řítící se z výšky skoro osmdesáti metrů, dělící se na dva vodopády a následně přepadající znovu do hloubky, tentokrát přes umělý jez vysoký třicet metrů.

I přesto, že celkem poprchávalo, byl večer a počasí bylo veskerze hnusné, turistů u vodopádu bylo dost. Oproti Mostnici, kde jsme byli téměř sami, tedy atmosféra místa měla slabší kvality, ale pořád ještě to bylo něco ohromujícího. Tak velký a mohutný vodopád prostě člověk denně nevidí. Doporučit tak můžu obojí. Ale těm, co se nebojí trochy chůze, rozhodně vždycky budu vnucovat kaňon Mostnice :).

Tím jsme se rozloučili s Bohinjským jezerem a další den ráno vyjeli na jih, do Lubljany.  O níž bude další post. Tak se těšte!