Poslední den jsme si zase vzali auto a zamířili jsme na sever. Tentokrát jsme ale nemířili do vnitrozemí, nýbrž jsme tunely projeli až na severní rozeklané pobřeží Madeiry. Po cestě jsme se ještě zastavili na slunném jihu na Cabo Girao, vyhlídce ze skleněné podlahy na strmém útesu.

Jak je vidět, mračna se už už  začínala stahovat kolem ostrova, ale stále ještě bylo slunečno. Na Cabo Girao jsme se zdrželi jenom chvíli, protože bylo v obležení turistů a jejich selfie tyčí, a rychle jsme se raději zdekovali.

Bohužel, jakmile jsme zamířili do středu ostrova, nebe se téměř okamžitě zatáhlo a začal z něj padat jemný, ale vytrvalý déšť. Po průjezdu mnoha tunely a úzkými údolími jsme se vynořili na severním pobřeží, jež má zcela jiný charakter, než sluncem spalovaný jihovýchod Madeiry. Na severu velmi často prší, vanou tu ostré větry, moře bouří  a není tu moc teplo.

Nicméně sem jezdí hodně turistů kvůli přírodním koupacím jezírkům, jimž dala vzniknout kdysi dávno v minulosti tuhnoucí láva, když se vlévala do moře.

Když jsme přijeli my, jezírka skoro nebyla kvůli hustému dešti vidět. Tak jsme chvíli seděli v autě a přemýšleli, co budeme dělat. Napadlo nás zajít se podívat i s Jarmilami do zdejšího akvária, a mezi tím, jak jsme doufali, by se mohlo počasí trošku umoudřit.

Bohužel, akvárium nebylo stavěné na to, aby jím mohl projet růžový tank, takže jsme si museli vzít Jarmily do nosítek.  To se však u nich nesetkalo s úspěchem, protože se v autě špatně vyspaly, a navíc měly hlad. Zcela tak odmítly kooperovat a místo tichého pospávání v mandukách začaly ječet tak, že jsme museli návštěvu akvária odpískat.

Naštěstí, než jsme je v autě stačili nakrmit, známé proměnlivé madeirské počasí nezklamalo – přestalo pršet a udělalo se celkem přijatelně pro procházku a oběd ve venkovní restauraci s výhledem na vodní bazénky.

V sedmnácti stupních jsme sledovali otužilé plavce, kteří neodolali touze zařádit si ve studených vodách Atlantiku, chráněni před divokými vlnami přírodním systémem nádrží a bazénků, v nichž se proháněly drobné rybky.

Já, jakožto koupač výhradně sladkovodní a teplovodní, jsem byla ráda, že se můžu jenom koukat, a nikdo mě nenutí se do bazénku zanořovat.

Na fotce níže není přírodní bazének, ale průrva prohlodaná mořským příbojem hluboko do skály. Voda proniká do oné obří studny podmořským tunelem a vydává při tom řev jako uvězněná pravěká obluda. Vodní tříšť stříká desítky metrů vysoko a nebesky modrá barva zpěněné hladiny vytváří krásný kontrast se hnědo červenou barvou sopečného kamene.  Zájemci si mohou soustavou tunelů seběhnout na vyhlídku zhruba do poloviny skály a nechat se promáčet vodní pěnou při pohledu pěkně zblízka, ale opět, s tankem to nešlo. Navíc, Jarmily sladce usnuly, takže jsme využili příležitosti  a rychle se naobědvali.

Tahle část Madeiry mi připomněla Island. Sice na něm nebyly palmy a sedmnáct stupňů byla světlá výjimka jednoho obzvlášť teplého letního dne, ale ony strmé holé skály prudce spadající do moře ocelově šedé barvy, oblaka válející se po hladině a prudký vítr, to všechno mělo pravou islandskou atmosféru. Třeba vidět tuhle fotku jen tak, bez kontextu, klidně si budu myslet, že jsem ji fotila na Islandu, a ne na Madeiře.  A to je, abych tak pravdu řekla, úplně vše z Madeiry. Skvělých deset dní s dvěma mrňaty, jedním obřím kočárem a touhou poznávat, i když jsou podmínky (eufemisticky řečeno) mírně nepříznivé. Jelikož vše vyšlo, jsem plně odhodlána pokračovat v již načatém, a z Jarmil vychovat cestovatelky. Dám vám za dvacet let vědět, jak jsem uspěla. Do té doby musíte číst pravidelně blog, ať víte, jak se daří 🙂