Když jsme ráno opouštěli Julské Alpy, po čtyřech dnech odporného počasí, zimy, deště a mlhy, že by se dala krájet, se ukázalo slunce. Jako naschvál. Ale na druhé straně je pravda, že nepršelo ani zdaleka tak hrozně, jak by mohlo, a to pošmourné počasí dodávalo našim výletům zajímavou atmosféru.

Teď jsme ale mířili na jih, do Ljublany. Ještě, že je to Slovninsko tak malé, říkali jsme si pokaždé, když jsme přejížděli těch čtyřicet kilometrů za den, což bylo až na poslední přejezd naše denní maximum. Žádné mnohasetkilometrové štreky, prostě dokonalá země na cestování.

Po cestě jsme se ještě stavili v malém městečku Škofja Loka, proslaveného svým historickým centrem – náměstím s gotickými domy. Vyšplhali jsme nahoru k hradu, ale protože bylo pondělí, bylo zavřeno. Prošli jsme se alespoň úzkými uličkami, vyfotili slavný most a dali si svačinu (jejímiž zbytky jsem krmila jednoho vrabčáka tak, aby mu všechno nesežrali holubi).

V Ljublaně jsme měli dilemno. Našla jsem hostel v jejím naprostém historickém středu, který je ale pro auta zcela neprůjezdný. Základní otázka všech, co cestují autem, tedy „kde zaparkovat“ nás tak dost tlačila. Objížděli jsme širší centrum a hledali parkovací zónu, která by nestála 5 euro na hodinu. Nakonec jsme našli parkoviště za 12 Euro, kde jsme mohli nechat Boženu (ano, blbé jméno pro auto, ale holt, to jsem celá já) přes noc. Hned, jak jsme si na pokoji nechali věci, vydali  jsme se prozkoumávat Ljublanu. Prošli jsme přes několik náměstí (každý druhý kostel od Plečnika) až k lanovce vedoucí nahoru na kopec, kde se tyčí Lublaňský hlad.  Místní lanovka je taková minimalistická skleněná kostka na kolečkách, pomalu se šinoucí po svahu. Skvělá!

Seshora z kopce a hradních ochozů je krásný výhled do širokého okolí hlavního slovinského města, a v krásném počasí i na vzdálené zasněžené vrcholky Alp.

Z hradu jsme se chtěli dostat zpět do historické části města, ale nezpevněná lesní pěšinka vedoucí  kopce  se vinula tak nějak podivně, takže jsme se ocitli několik kilometrů od původně zamýšleného cíle daleko. I tak jsme se nakonec zorientovali a přes několik mostů, včetně slavného Dračího jsme došli zpět do centra.

Jelikož se večer dalo zase na chvíli do deště, zavřeli jsme se do restaurace a dali si dlouhou večeři. Potom jsme se ještě, tentokrát už v záři zapadajícícího slunce, prošli po městě a připravili se na další den, na cestu směrem JESKYNĚ. A na to se opravdu těšte, protože nadcházející dva posty budou ve znamení jeskyní, krápníků, hradů, propastí, řek, jam, podzemních kaňonů a vůbec všeho skvělého z oblasti slovniského Krasu. Tak příště!