Předestírám, že o jeskyních na Slovinsku budou články dva, tak si dejte pozor, abyste neminuli ten druhý. Začněme dnes jeskyní Postojenske jame a jeskyní Predjama.

Napřed ta Postojenska.  Tam jsem se hrozně chtěla podívat. Znova. Veřejně se zde přiznám, že za to může moje zapomnětlivost a zkreslení reality vzpomínkami. Kdysi jsme byli v Postojenske s rodiči, to mi bylo asi 14. No a jediné, co jsem si z návštěvy pamatovala, byly a) obří hluboké jeskyně plné krápníků, b) obří macaráti jeskynní. V mé paměti byl macarát nádherné asi dvoumetrové zvíře s obočím a pacičkama jako miminko (taky se mu slovinsky říká „člověčí ryba“). A hrozně jsem si ho zamilovala a přesvědčovala jsem Kubu, že se na něj musíme jet podívat, protože se mu macarát určitě bude taky líbit…. Zkrátka a dobře, pamatovala jsem si svého milovaného macaráta nějak takhle:

Zatímco on, chudáček, vypadá ve skutečnosti takhle:

To první je metr a půl dlouhý model, to druhé živý exemplář o délce třináct centimetrů, krčící se uvnitř tmavého akvária v naprosté tmě. Fotila jsem s dlouhou expozicí, normálně by na fotce nebylo vidět vůbec nic, jak tam byla tma. Ale macarát se naštěstí vůbec nehýbe, takže jsem mohla exponovat, jak se mi zlíbilo.

Ehm.

Kuba byl NADŠEN. 🙂

Ale snad mi to odpustil, protože jeskyně jako takové jsou moc krásné, dalo by se říci, že až barokně opulentní. Jsou jednou velkou turistickou atrakcí, po celém Slovinsku na ně vidíte poutače a reklamy. Tomu odpovídá i obří turistické zázemí, rozlehlá a drahá parkoviště, jídelny, restaurace, cesta ke vchodu do jeskyně lemovaná dvěma řadami stánků s plyšovými macaráty, výška vstupného a vůbec celková atmosféra.

Ale uvnitř to stojí za to. Vláček vás proveze do jeskyně trasou v délce skoro dvou kilometrů. To je sám o sobě zážitek, který se člověk denně jen tak na ulici nepřihodí.

V hloubce se pak nachází několik jeskynních sálů s obřími krápníky různých barev. Vše krásně nasvíceno, fotografování povoleno a na konci jeskyně, v jednom z nejhlubších bodů, u nádrže s macaráty, dokonce i záchod a další suvenýr shop. Tyjo, turismus nejhrubšího zrna.

Bezedná jáma celkově žádná. Nechápu, co jsem si to v té hlavě odnesla za vzpomínky, realitě se to nepodobalo ani trochu…Ale i tak, líbilo, palec hore.

Mnohem lepší však byly jeskyně Škocjanske jame, o kterých budu psát příště, tak to se těšte. Ale skoro stejně dobrý byl hrad Predjama, který leží jen pár kilometrů od Postojne.

Obří středověký hrad je schovaný v jeskyni nejen tak, že jeho verandy jsou kryty před deštěm, ale za hradem samotným je hluboko v krasovém systému další hrad, vytesaný do skály, ukrytý před obléhateli.

Z česky (!) namluveného audioprůvodce jsme se dozvěděli několik opravdu zajímavých věcí. Tak například:

Hrad měl díky propojení s krasovým systémem neustále přísun čerstvé vody, již nebylo možno otrávit. Taky byl hrad v podstatě nedobytný, protože i po několikaletém obléhání měli jeho obyvatelé pořád čerstvé jídlo. Jeskyně totiž po několika kilometrech končila v údolí na druhé straně kopce, takže si obléhaní chudáčci mohli dopřát třeba i čerstvé třešně a celého pečeného vola. 🙂  No, nakonec byla Predjama dobyta zradou, jak už to v těch temných časech historických bývalo, a nebohý hradní pán, něco jako slovinský Jánošík,  byl sestřelen obléhateli dělovou koulí, když seděl na záchodku. Tehdá neměl záchod třímetrové zdi, jako zbytek hradu, ale jen asi půlmetrové. A dělová koule je prorazila. Ten záchodek vidíte na fotografii výše, je to ten první malý domeček vlevo.

Na téhle fotce zase můžete vidět fascinující propojení skály a zdi. Po skále stéká čistá voda, odváděná do podzemních zásobáren kanálky, na druhé straně na zdi visí obraz a jsou v ní normální dveře. Geniální.

No a nakonec sem dám fotku vstupu do vnitřního hradu, jeskynního. O tom obléhatelé vůbec nevěděli, protože zvenčí není vůbec poznat, že jeskyně pokračuje hluboko do kopce. Krása, nádhera. Kuba nemá rád hrady, ale z tohoto byl nadšený stejně jako já. Opravdu, tohle se jen tak nikde nevidí, rozhodně doporučujeme!