Dneska to bude plné fotek. Uvolněte se a dávejte pozor. Protože já na něco takového, co jsme pak zažili, připravená prostě nebyla. Vlastně ani nevím, jestli to jde. Škocjanske jame se totiž naprosto vymykají běžné lidské zkušenosti a chápání.

Jsou jen kousek od Postojenske, o kterých jsem psala minule tady, ale narozdíl od nich jsou naprosto neturistické a vypadá to, že o nich snad ani nikdo neví. Je to dobře, protože nic nekazí zážitek z jejich návštěvy.

Škocjanske jame jsou systémem krasových propadů, závrtů a celkem pět kilometrů podzemních kaňonů vymletých řekou jménem Reka. Ono se řekne, 200 metrů hluboký kaňon. Hm, je to hodně, žejo? Ale kdo si to umí představit v reálu? Já ne.

Na tomto místě, prosím, omluvte kvalitu následujících fotografií. To bylo jediné, čím mi ve Škocjanské zvedli mandle. Zakázali nám tam totiž fotit  s tak naprosto debilním odůvodněním, že jsem se rozhodla ten zákaz ignorovat. Tvrdit, že teplo z fotoaparátu (bez použití blesku) škodí jeskynnímu systému, je totiž kravina. Zapnutý foťák vydá mnohem míň tepla než jeden dýchající návštěvník či paní průvodkyně s obří, teplo vyzařující svítílnou. Navíc, když má jeskyně 150 metrů na výšku a jejím středem se ve vodopádech řítí obří řeka, kterou by ovlivnilo asi jenom to, kdybyste do ní hodili celý dům…..Jasně, ve skutečnosti to bylo proto, že chtěli, aby si lidi koupili jejich pohledy a knížky s fotkama ve stánku. Z mého focení v jeskyni se tak stala naprosto partyzánská akce, kdy jsem střílela fotky naslepo z pozice „foťák zavěšen na hrudi“, prst přes svítící kontrolku, a exponovala jen tak odhadem….

Okruhy vedou po jeskyních dva, doporučuji napřed projít dvojku a poté jedničku, od většího k menšímu. My to měli naopak z časových důvodů.

Prošli jsme 500 metrů dlouhou Tichou jeskyní, velkým dómem plným nádherných krápníků. Fakt pěkný, ale Postojenska má lepší krápníky.  To je ale zcela jedno, protože za ním začíná Šumící jeskyně. Proč šumící? Jak, šumící???? Prd!

Řvoucí jeskyně, to je to jediné správné jméno pro jeden z největších podzemních kaňonů světa, jehož strop se vznáší někde v nedohledné výši 150 metrů. Ale strop je vám tak nějak ukradený, protože máte co dělat, abyste sami nezařvali úžasem, když do jeskyně vstoupíte a obklopí vás hluk valící se Reky, hřmící hluboko pod vašima nohama, zatímco vy se prodíráte vodní tříští osmdesát metrů nad hladinou řeky.

Jo, to svítivý je cesta,  a jo, ti broučkové a trpaslíčci jsou lidi normální velikosti.

Je vám jasný, odkud vzal Tolkien svoji trpasličí Morii a kde se musela vzít inspirace pro její vizuální podobu ve filmu?

Mozek se vzpírá věřit očím, chápat, že něco tak obřího existuje. Když voda stoupne, dokáže do několika hodin naplnit jeskyni skoro až ke stropu, tak obří průtok Reka má. Nechápu, jak ji v devatenáctém století mohli dobrovolně zkoumat ze člunů (a občas bídně zhynout v temnotě pod nečekaným vodopádem).

Gotický vzhled jeskyně je nejvíc patrný na tomto mostě, sedmdesát metrů nad hladinou Reky (foto je vyfocený pohled, když chtěli, abych si ty jejich fotky koupila….)

Tahle fotka už je moje.

Chtěla bych vám to vylíčit, ale vyjadřovací schopnosti mi při tom pokusu vyhlásily stávku. Je to zkrátka nepopsatelný pocit, vjemy i zážitek. Zkuste si to sami, fakt, bude to tak lepší.

Po prvním okruhu jsme si dali oběd v malé restauraci u vstupu do jeskyní a šli se projít po naučné stezce popisující systém krasových jevů. Procházka to byla pěkná a pohledy veskerze malebné.

Druhá část prohlídky Škocjanske jame vedla po okrajových částech jeskyně, kudy řeka Reka vstupuje do jeskynního systému, aby se nakrátko ukázala ve Velke jame, to je prastará zhoroucená jeskyně, a pak se ve vodopádu definitivně zanořila do podzemí.

Chtěla jsem tam zůstat. Pracovat tam, bydlet tam a vidět Morii každý den. Myslím, že bych se toho jen tak nedokázala nabažit. Uchvátilo mě to natolik, že jsem se vzdala svého snu o malém papírnictví a až mě jednou definitivně znechutí advokacie, odejdu do podzemí a budu průvodkyní ve Škocjanské jeskyni. Je to jasný jak facka. Jinak to není možný.