Poté, co jsme opustili jižní Slovinsko a solné pánve, jsme najeli na italskou dálnici a hnali se tudy zpět do Julských Alp, kde jsme naši cestu začínali. Po cestě jsme viděli pravé a nefalšované Giro d’Italia. Teda takhle, viděli jsme jenom silnice opentlené růžovými mašlemi, obří kočky v růžové barvě sedící na růžových bicyklech, vystavené nad růžově natřeným plotem, tisíce růžových balonků, atp. No a zácpy a uzavírky, protože peloton měl přednost.

Odpoledne jsme ale i tak úspěšně dojeli do malé vesničky jménem Drežnica, ležící pět kilometrů od města Kobarid. Ten je centrem adrenalinových sportů a my jsme do něj jeli proto, že si chtěl Kuba zopakovat kaňoningovou zkušenost z Ekvádoru. Na místě jsme ale zjistili, že a) to co se ve Slovinsku nazývá kaňoningem, je ve skutečnosti jenom sjíždění vodních přirozených „skluzavek“ na laně, b) cena že je fuj vysoká, a konečně c) že kvůli prudkým deštům z minulého týdne asi stejně není kaňoning možný. Měli jsme tedy celý volný den na procházky. Jenže já měla ten rupnutý palec….Tak jsme se rozhodli, že tu jenom přespíme a druhý den se vrátíme domů, o den dřív.

I tak jsem moc ráda, že jsem Drežnicu viděla. Leží v nádherném horském údolí, obklopena strmými horskými štíty, přičemž v jejím středu na malé vyvýšenině stojí kostel se metrů vysokou štíhlou zvonicí. Rozhodně doporučuju, na pěší výlety naprosto ideální základna.

Trošku jsme se prošli po okolí (já teda prokulhala), pojedli na zahrádce našeho ubytování prosciutto a chleba a ulehli.  Ráno jsme vyrazili podél toku řeky Soči k průsmyku Vršič.

Po cestě se nachází  neskutečné množství nádherných pohledů na tyrkysově modrou řeku omývající bílé kameny na pozadí zelených hor.

Postupně jsme nabírali výšku, až jsme se dostali k silnici postavené za první světové války ruskými zajatci. Proto se cestě také říká Ruská. Průsmyk spojuje město Bovec na jedné straně s městem Kranjska Gora – to je místo, kde jsme přejeli hranice Slovinska s Rakouskem přesně před 10 dny. Celkem 50 serpentin stoupá a pak zase klesá v ostrých zatáčkách, aby se člověk mohl vyšplhat do výšky 1611 metrů.

Řeknu to takhle. Já bych sem ráda dala fotky serpentin a podobně, ale nešlo to. Hrozně jsem se bála, že spadneme, někdo do nás nabourá, spálíme auto nebo já nevím co, a celou cestu jsem brečela. Já ty serpentiny prostě nesnášim. Kuba si to naopak celkem užíval, ale moje panika ho brzdila v rozletu a jeli jsme dost opatrně (prej – mně se zdálo, že se řítíme dvousetkilometrovou rychlostí a bídně zahyneme každým okamžikem)….Takže mám jenom jedinou fotku z vrcholu průsmyku:

Na jeho druhé straně už jsme se jenom zastavili na úpatí hory na krátkou odpočinkovou pauzu a vyjeli zpět směrem Praha.

A to je ze Slovinska vše, přátelé. Byla to výjimečná dovolená, naprosto jsme nečekali, že se tak vydaří, a že se nám každý den bude něco tak hrozně moc líbit. Slovinsko je zkrátka nádherné.

No, a jelikož jste si to odhlasovali v anketě, příští post bude z Francie, tak se těšte :).