Ze Škocjanských jeskyní jsme se ještě jeli večer podívat na údolí řeky Vipavy, slavné oblasti, odkud se bere jen to dobré: víno, olivový olej  a pršut. Kuba si koupil pár litrů od místních vinařů, taky jsme si  nechali načepovat olivový olej, prošli se a jeli domů.

V noci mi bohužel jakoby něco ruplo v kloubu palce  u nohy a já nemohla další měsíc chodit a bolí mě to doteď….

Nuže, alespoň jsem se následující den prokulhala zachovalým benátským přístavním městem Piranem. Bohužel bylo pěkně hnusně, zima, vítr, pršelo a tak jsme byli i v Námořním muzeu, několika restauracích a kavárnách a prošli jsme se pořádně teprve večer, když se udělalo líp.

Tohle náměstí je oválné proto, že kdysi na jeho místě býval vnitřní přístav. V devatenáctém století ho ale zasypali a udělali z něj centrum města.

Piran je i teď přístavem, ale hlavně pro malé sportovní a luxusní jachty.  Je zařízen na spoustu turistů a návštěvníků, takže si tu můžete nakoupit ovoce, šperky, cetky a nebo takový malovaný ozdobný krásný slepice a kuřata z plechu a smaltu, jako jsme si koupili my.

A dojít si na skvělou večeři u majáku. Ale ještě předtím se určitě podívejte na staré městské hradby, které jsou otevřeny pozdě do noci. Je z nich krásný výhled na celý Piran.

Druhý den ráno jsme se zajeli podívat na území nikoho mezi Slovinskem a Chorvatskem, kde se nachází rozlehlé Sečoveljské soliny. To je místo, kde se v ústí řeky na území 6,5 km čtverečních po skoro 1500 let nepřetržitě těží sůl. Starým způsobem se z jednotlivých polí sbírá velmi vzácný a drahý solný květ, pak se voda z pole vyžene vytažením zátky a na jejím místě zůstane čistá mořská sůl, levnější, ale stále drahá :).

Sůl se sváží po kolejích ručně tlačenými vozíky, na kterých se ušlape těmi podivnými sandály ze dřeva, co vidíte nahoře.

V Salinách je muzeum, občerstvení a krámek se solí. To na části, do níž je vstup ze Slovinska. Z území nikoho vede druhý vstup, u kterého vám půjčí kola (v ceně vstupenky) a dle libosti se můžete projíždět starou a opuštěnou částí salin, po jednotlivých hrázích a mostech. Na některá místa se jet nesmí, což jsme ale zjistili až po tom, co jsme jimi projeli. Například zde je raritní foto, zobrazující mě osobně (naprosto necyklistický typ), kterak balancuji na metr široké hrázi a moře mám z obou stran….

V téhle části je muzeum postavené ve starých a opuštěných domcích dřívějších solných dělníků, kteří tu bydleli s celými rodinami.

Projížďka pět kilometrů a já nemohla další tři dny sedět. Prostě kolo ne, to není můj dopravní prostředek, já jsem chodec od přirození. Když teda zrovna nekulhám kvůli čemusi v palci.

I tak byl den na salinách výborným zážitkem. Nikde nikdo, jenom ptáci, sůl, moře a my. Škoda jen, že jsme přijeli tak brzy na jaře, že ještě nebylo dost teplo na to, aby se mohla sůl těžit. V srpnu to bude určitě mnohem zajímavější.

Nuže, a příště jen pár fotek řeky Soči a průsmyku Vršič a tím se cesta po Slovinsku uzavře. Děkuji vám za přízeň!