Na Madeiru s růžovým tankem

Jestli sledujete můj blog na Facebooku (pokud ne, koukejte to rychle napravit tady), už to víte dávno. No a jestli ne, občas si tu jen zalistujete na webu a přijde vám divné, že už jsem přes rok nikde nebyla a sepisuju si tu jen staré cesty, tak překvápko! Tradadadááá: mám dvojčata. Holky. Pracovní název Jarmily.  A jsou to mimina, takže s dlouhýma cestama do dalekých pr….ehm….destinací, je na chvíli konec. Doufám ale, že to vás od blogu neodradí, protože se stále snažím cestovat a objevovat, což je i příběh cesty na Madeiru v srpnu letošního roku.

A jelikož mám hočičí dvojčata, mám taky obří dvoukočár zvíci tanku. Růžového. Proto ten název dnešního postu.  On totiž ten tank prostě předznamenává všechno, co se na naší dovolené dělo.

Začalo to samozřejmě balením. Všichni mí dlouhodobí čtenáři znají mé superbalící miniaturizační schopnosti, které jsou pravidelně trnem závisti v oku mých přátel i nepřátel. Tak vězte, že s dvojčaty ve věku čtyř měsíců to neplatí. Na deset dní chca nechca vezete nakonec dva příručáky (nacpané umělým mlékem), dva velké kufry (jeden je pln oblečení pro ně, jeden pro nás), dvě autosedačky, batoh s dítěcím jídlem a proprietami do letadla, nu a samozřejmě ten růžový tank, jenž je středem pozornosti kdekoliv, natožpak na letišti.

Taky musíte přijet na letiště o dvě hodiny dřív, než jste doposud zvyklí. My to neudělali, dali jsme si jen hodinu, že přeci automatika, projít check-inem umíme snad i ve spánku, procestovali jsme svět, ne?  No, a poprvé v životě mě tak vyvolávali na last call, zatímco jsem stála u brány, držela dvě hemžící se mimina (jedno v manduce a jedno v náručí), zatímco se Kuba vedle mě pokoušel ten šestnáctikilový růžotank nacpat do transportního vaku, aby ho mohl odevzdat stevardovi (ten, zvyklý na monogolfky, koukal!). Nebo jenom ta legrace, jak dostat dvě mimina v tanku skrz odbavovací frontu, přes bezpečnostní rám, kontrolu tekutin v jejich lahvích, sedačky poslat s nadměrnými zavazadly, tank naložit na rentgenový pás, vyložit, složit a naplnit dětma… Ještě, že máme tak hodný děti, co nepláčou, jenom se blazeovaně rozhlíží, co se kolem děje, a milostivě přijímají projevy hlubokého obdivu okolních davů.

Ale co, to se všechno nakonec zvládlo, čtyři hodiny letu s drobnými záchvaty jekotu (dětí a téměř i Kuby) se taky přežily, letadlo nás vyklopilo na funchalském letišti, kočár jsme složili, děti do něj nacpali, sedačky vyzvedli, a teprve na místě jsme zjistili, že se nevejdeme do taxíku, co pro nás poslal hotel, protože holt máme dvě děti a tank. Růžový.

I vyměnil si náš taxikář auto s jiným, co původně přijel pro desetičlenný zájezd, naše rodina se mu tam vešla akorát, a za chvíli už nás vysazoval před hotelem. O něm musím říci, že jeho management velice překvapil a potěšil, protože po mém mailu ohlašujícím příjezd dvou čtyřměsíčních dvojčat nám bez navýšení ceny dali suite  s dvěma pokoji a kuchyní, abychom dětem mohli připravovat jídlo a sterilizovat lahve.

Je třeba uvést, že dovolenou jsme pojali tak, že chceme vidět, co se dá a co nejvíc půjde, s přihlédnutím k možnostem Jarmil v tanku. Madeira je perlou Atlantiku, rájem pro pěší turisty, s více než 3500 kilometry turistických tras, z toho 2500 km vedoucích kolem levád – umělých vodních kanálů protkávajících celý ostrov, přivádějících vodu z vavřínových pralesů bohatých na srážky tam, kde je jí třeba.  Uznejte, že to si člověk nemůže nechat ujít, bez ohledu na to, že už si nemůže, jako zamlada,  jen tak hodit na záda batůžek, ujít za den 35 kilometrů po horách, povečeřet tuňáka z plechovky násadou zubního kartáčku a spát někde v ratejně, co se otřásá pod poryvy větru.

Všechno se podařilo, viděli jsme historické hlavní město Funchal, jeho souseda Monte, položeného na horském úbočí, šli jsme tůry kolem tří levád,  viděli jsme poušť, prales, vodopády i nádherná údolí, projeli jsme ostrov autem, jeli jsme lanovkou i na silničních saních, jedli místní kuchyni, poznávali lidi, a to celé to stálo za to, nikomu se nic nestalo a všichni jsme se měli dobře.

V dalším postu budu psát o Funchalu a Monte, pak si nechám levády a poušť, květenu, obyvatele, fotky detailů a vůbec. A pamatujte, že při prožívání těchto zážitků nebyla zraněna žádná Jarmila :).

Luu se představuje:

Fyzicky žiju v Praze, uvnitř své hlavy pak po celé zeměkouli. Nejvíc ze všeho bych si přála schopnost teleportace. Až na pár výjimek chci vidět celý svět....
Příspěvek byl publikován v rubrice Madeira, Portugalsko se štítky , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s