S tankem do kopce a zase zpátky

Madeira není hornatá. Madeira je totiž jedna obří sopečná masa vyčuhující z vln Atlantiku. Žádné příjemné pláže, žádný pozvolný vstup do vody, žádné táhlé kopečky, zapomeňte. Prostě jen stojíte tam, kde se náhodou setkává vodní hladina s kuželem bývalé sopky. A proto se i její hlavní město, přístav Funchal, rozkládá na prudkých svazích, a při jeho návštěvě zažijete změny počasí z důvodu výšky. U moře může být 28 stupňů, ale stačí vyjet nahoru na horu, a už je jenom 15 a vy stojíte v mracích tak hustých, že by kreslená postavička záviděla, a klepete kosu v čerstvém mořském větru.

Podařilo se mi náhodou na poslední chvíli zapojit mozek, když jsme se vezli v taxíku směrem od hotelu stojícího mimo Funchal do historického centra (ne, že bychom byli takoví masňáci, ale do místních busů se tank bohužel nevejde…možná by to šlo udělat tak, že já bych držela obě Jarmily a Kuba by odendal obě korby a kočár složil, ale to si neumím v reálu v rámci rychlého nastupování a vystupování z busu představit), a požádala jsem řidiče, ať nás vyveze k té nejvýš položené památce, kterou jsme měli na seznamu. Že jako potom postupně slaníme dolů z kopce.

Joel (stal se z něj pak náš dvorní taxikář) nás vyložil u pevnosti São Joāo do Pico, kterážto shlíží na Funchal z výšky 111 metrů nad mořem. Těšili jsme se na její obrovské obranné zdi, brány a cisternu, ale bohužel, na místě jsme zjistili, že probíhají celkové opravy a pevnost je dočasně zavřena (škoda, že to neměli na webu). Tak jsme se alespoň rozhlédli po střechách Funchalu a začali se sunout dolů k přístavu. Oněch 111 metrů převýšení k mořské hladině jsme ušli tak, že jsme museli Jarmily v kočáru naklopit, jako bychom jim dávali najíst, takže v ulicích se 40% sklonem klesání ležely zcela rovně a prokrvovaly se rovnoměrně.

Uličky se samozřejmě klikatí a různě rozbíhají a sbíhají, ale vždy se po cestě najde něco, u čeho lze zastavit a zahýkat nadšením. Ať už se jedná o nádherný klášterní komplex Sv. Kláry, kostely vyzdobeny malovanými kachlemi azulejos (čti azuležů), ozdobné kašny, malé zahrádky plné palem, nebo samotné Muzeum azulejos.

A to bych to nebyla já, abych do něj nevlezla. Sice jsme tam tankem porouchali výtah (nějak se zasekl), takže místní kustod nakonec pomáhal Kubovi snést tank přes tři patra, ale rozhodně to stálo za to. Kustod si to asi nemyslel, ale tvářil se velmi ochotně. Dokonce nám za ty trable chtěl vrátit vstupné, ale to jsme odmítli, protože muzeum bylo jinak krásné.

Ze své lásky k azulejos jsem se vyznávala již v tomto postu o Lisabonu, takže se nebudu opakovat. Jen chci zdůraznit, že ty kachle jsou prostě nádherné a já chci s nima mít oblepený doma celý panelák. Kolem dokola. Tak.

Tolik stylů, tolik tvarů, tolik barev, tolik invence , lásky a práce vložené do kusu glazované hlíny… Jeden se musí zastavit a zírat v tichém obdivu.

Posilněni zážitkem jali jsme se dále sestupovat příkrými uličkami k moři.

Postupně jsme slezli až do centra města, které tvoří peší promenády okolo krásných městských parků. V největším z nich, Parque de Santa Catarina, jsme vyložili Jarmily na deku na trávník a nechali je odpočinout a provětrat. Zatím toho bylo v okolí hodně co k obdivování.

Madeira prostě není zvána Zahradou Atlanitku jen tak pro nic za nic. Každý její městský park se může směle rovnat kontinentálním botanickým zahradám, každá domovní předzahrádka je nádhernou přehlídkou barev a v každém příkopu u cesty rostou květiny, za něž by doma dal zahradník pravou ruku.

Od parku jsme pak prošli pěší zónou lemovanou barokními koloniálními paláci, výstavními hotely s dokonalými cukrárnami obloženými výstavními azulejos, obchody nacpanými k prasknutí výrobky ze slavného portugalského korku, až ke katedrále Sé, kterážto mi ale nepřipadala výjimečná, takže jsem vám ji ani nevyfotila.

Nevadí, protože –  jak jsem psala výše – každý kousek Funchalu nabídne nějaký drobný detail, kterým se lze kochat.

Na Funchalu je nejlepší asi ta atmosféra. Mix horského podnebí s pobřežní romantikou, palmy vlající ve větru, všudypřítomné cákance barev v podobě exotických květů,skvělé jídlo a milí lidé.

No a ty dlaždičky, v jakékoliv podobě 🙂 .

Luu se představuje:

Fyzicky žiju v Praze, uvnitř své hlavy pak po celé zeměkouli. Nejvíc ze všeho bych si přála schopnost teleportace. Až na pár výjimek chci vidět celý svět....
Příspěvek byl publikován v rubrice Madeira, Portugalsko se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s