Bez tanku do kopce a zase zpátky

Tentokrát jsme se vydali do Funchalu za účelem a) vyjet do Monte, b) dát si dobrý oběd, c) vidět muzeum Christiana Ronalda (Kuba samozřejmě), d) projet se na saních. Ano,  i d) je správně, nespadla jsem na hlavu.

Začnu ale popořádku. Taxikář Joel nás odvezl na pobřeží, hned pod spodní stanici lanovky spojující Funchal a Monte. Tam jsme způsobili lehké pozdvižení, když jsme vjeli dovnitř s tankem – napřed nám prodali lístky bez čekání ve frontě u pokladny a pak nás poslali dlouhou frontu na lanovku celou předběhnout a dostat se po přístupu pro vozíčkáře hned ke kabinkám.  „Cože, vy chcete jet nahoru lanovkou s miminama?“ Jo, chceme…. O patro výš obsluha vytáhla metr a začala přeměřovat dveře lanovky, jestli se s tankem vejdeme nebo ne a jala se připravovat zpomalit lanovku tak, abychom mohli do kabiny narvat děti a dveře nám je nepřepůlily. Dost jsme všechny překvapili, když jsme řekli, že si vezmeme děti do náruče a do nosítka a jen chceme kočár zaparkovat někde v koutě a až přijedeme saněma, že si ho vyzvedneme. „Cože??? Vy chcete jet na saních s miminama???“ Jo, chceme…

Takže Jarmily byly oficiálně prohlášeny doposud nejmladšími pasažéry lanovky a jelo se.

Jak vidíte, lanovka začíná vysoko nad střechami starého Funchalu a míří cestou dlouhou přes tři kilometry nad lesním porostem vysoko do kopců Monte. Převýšení 560 metrů na 11 sloupech – to není žádná tatranská poma!  Běžně je z kabin krásný výhled na kousky laurisilvy a potok na dně údolí, ale minulý rok v Monte vypukl velký požár a spálil skoro celý vavřínový prales a také velkou část proslulé botanické zahrady Jardim Tropical, která je jinak častým cílem výletníků. I proto jsme zahradu vynechali – den předtím jsme si vyslechli zklamané reference kolegů od vedlejšího stolu, jak je půlka zahrady spálená :(. Z téhle fotky tu pohromu můžete vidět.

Nahoře v Monte byla celkem zima a zase jsme byli v mraku, takže výhledy žádné. Navlíkli jsme Jarmily do mikin a čepic, dali jim svačinu, a šli jsme se projít ke kostelu Igreja Nossa Senhora do Monte stojícího na místě, kde se v šestnáctém století zjevila Panna Maria, a kde je pohřben poslední rakouský císař Karel I.  Vede k němu široké schodiště a vstupní portál má lemovaný modrými azulejos.

Nicméně, důvod, proč jsme do Monte jeli, se jmenuje Carros de Cesto, neboli proutěné koše na ližinách, madeirský světový unikát. Ač dnes samozřejmě předražená atrakce pro turisty, v 19. století prý byly vymyšleny líným Angličanem, který se chtěl rychle ze své haciendy v kopcích dostávat na večírky do Funchalu.

Když jsme se do saní začali soukat, jeden z řidičů se vyjevil, že jedeme s miminkem v manduce. To tu prý ještě neměli. Tak jsme mu ukázali, že máme ještě jedno, a to už jsme se stali maximálním centrem pozornosti. Jarmily byly oficiálně vyhlášeny nejmladšími pasažéry Carros de Cesto, a vyrazili jsme.

Saně krásně kloužou navoskovanými ližinami po asfaltu, takže jízda je hladká a rychlá tak, že maníci v bílých oblečcích a slamáčku, co ve dvojici řídí každý koš, musí občas seskakovat a brzdit. Na jednom místě dokonce na křižovatce sedí děda na židli, a když vidí přijíždět saně, stopne auto jedoucí po kolizní trase. Jarmily pokojně spaly a nějaké svištění vzduchu a můj nadšený jekot jim vůbec nevadil. Nevím, jestli by to bylo stejné i kdysi, když místo asfaltu saně svištěly po oblých kočičích hlavách, to by nás asi všechny dost vykodrcalo.

V půlce cesty dolů k moři saně zastaví a vy musíte dolů do Funchalu buďto dojít, dojet autobusem s dvěma přestupy, nebo chytit taxi. S ohledem na Jarmily jsme se rozhodli pro třetí možnost a za chvíli už jsme si vyzvedávali růžový tank na spodní stanici lanovky.

Ve snaze přebalit jednu odporující Jarmilu jsem si venku před lanovkou sedla na okraj velkého květináče, aniž bych si všimla, že usedám na zavlažovací trubičku. Takže když jsem povstala, měla jsem zezadu na sukni obří mokrou skvrnu, jako bych sama včas nestihla použít plenku. Situaci jsem však s důvtipem sobě vlastním vyřešila tak, že jsem si na záchodě ve stanici lanovky sukni svlékla a vysušila ji pod fénem na ruce, promočené spodní prádlo pak bylo nemilosrdně ukryto v koši kočáru, a jen jsem vysvětlila pár vyděšeným ženám na záchodě, že si musím vysušit sukni, protože moje dítě mělo v lanovce „nehodu“. Hodila jse to na Jarmily a s klidem to prošlo. Hodlám tak řešit krizové situace caštěji, zjevně to funguje 🙂 .

Pak jsme si dali konečně ten plánovaný skvělý oběd – tradiční česnekový chleba s máslem (bolo do caco) a tuňáka v octě vařeného na dva způsoby. Kuba se poté vydal do muzea pro fotbalové maniaky, a já opět vyvalila Jarmily na deku v parku.

Čímž jsme den uzavřeli, a po dni relaxace jsme začali plánovat další výlet s Jarmilama na břiše, tentokrát na nejvyšší horu ostrova uprostřed zelené džungle. O tom zase jindy (teda o tom, jak jsme místo toho skončili na poušti).

Luu se představuje:

Fyzicky žiju v Praze, uvnitř své hlavy pak po celé zeměkouli. Nejvíc ze všeho bych si přála schopnost teleportace. Až na pár výjimek chci vidět celý svět....
Příspěvek byl publikován v rubrice Madeira, Portugalsko se štítky , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s