Půjčili jsme si auto a vyjeli do střední části ostrova, kde se nachází vrchovina Paul da Serra, převyšující běžně nadmořskou výšku 1000 metrů. Ze sluncem prozářeného a prohřátého pobřeží jsme stoupali serpentinami výš a výš, a s narůstající výškou klesala venkovní teplota. Když jsme dojeli do Rabaçalu, odkud lze vyrazit na několik treků, venku byla zima a silný vítr honil po obloze jeden mrak za druhým.

Zakuklili a zateplili jsme tedy Jarmily i sebe, nahodili nosítka a batohy, svačinu zapomněli v autě, a vyrazili na cestu. Od parkoviště vede cca 2 kilometry serpentinami asfaltka do údolí, kde začíná několik levádových tras. A na té silnici běžně každých 15 minut jezdí kyvadlová doprava – minibus správy parku. Bohužel, přišli jsme zrovna o polední pauze, takže jsme si museli k začátku levády dojít sami. Nevadilo to, cesta z kopce byla příjemná a nabízely se z ní krásné rozhledy.

Začali jsme krátkou a „modrou“ levádou zvanou do Risco. Ta byla totiž doporučená pro rodiny s dětmi, nenáročná trasa. Šlo se v podstatě pořád rovně kolem levády vytesané přímo do skály, sbírající malé vodní přítoky vyvěrající z vavřínového lesa.

Trošku blátivá, široká a pohodlná cesta vede laurisilvou, vavřínovým pralesem, plným mechem obalených pokroucených stromů s dlouhými vousy parazitních epifitů visícími k zemi.

Po chvíli jsme se dostali na dohled nádhernému dvoupatrovému vodopádu, který dal levádě Risco jméno.

Dříve se dalo kolem levády Risco projít za vodopád, kolem něj a dojít do dalšího údolí. Bohužel, kvůli závalům bahna je cesta zavřená a velmi nebezpečná. Bylo nám líto se jen tak otočit a za den si ujít jen málo kilometrů, když už jsme byli v tak krásné přírodě, Jarmily si spokojeně broukaly či spaly, udělalo se slunečno a celkově nám bylo dobře. Rozhodli jsme se proto projít další levádu, asi desetikilometrovou 25 Fontes, neboli 25 pramenů. Ta začínala ve stejném bodě jako leváda Risco, ale příkře směřuje dolů do údolí, kterým se proplétá mezi skalami, stoupá na druhé straně hory a vede k přírodnímu vodnímu zdroji, jezírku napájenému pětadvaceti prameny.

Průvodce tuto levádu označuje jako „červenou“, trek středně těžkého stupně, s občas exponovanými místy, někdy kluzko, s dětmi tam nelezte.

No, děti s námy nešly, ty se nesly, čili jsme usoudili, že to dáme. Kuba navíc vymyslel zkratku zkrze vavříny tak, abychom se od vodopádu nemuseli vracet zpět na rozcestí, ale v půlce cesty jsme si to střihli z příkrého kopce cestičkou mezi stromy, takže jsme se ocitli ve třetině levády 25 Fontes. Tím jsme dost zaskočili lidi, co odcházeli od vodopádu Risco půl hodiny před námi a na 25 fontes jsme se vynořili před nimi :).

Na téhle fotce ten krpál vidíte, příjemné to moc nebylo, ale cestu nám to rozhodně zkrátilo.

25 Fontes je leváda velmi oblíbená a hojně turisty navštěvovaná, na některých zůžených místech byl tak i docela nával. Fyzicky ale byla náročná jedině v místech, kde se stoupalo do prudkých schodů, nebo se šlo po uzoučké rampě přidělané na boku levády. Celá trasa měří asi osm kilometrů a převýšení na ní je cca 450 metrů (sedmikilová Jarmila se tedy celkem pronese).

Jinak nebyla cesta nijak komplikovaná, dokonce se na ní ani nevyskytla místa, kde by se člověku mohla zatočit hlava, čehož jsem se původně dost obávala. Jen musíte dávat pozor, abyste se nepřerazili o kameny, kterými je stezička občas dlážděna. Každý je jinak vysoký, a je třeba si hledět pod nohy.

Jezírko s 25 přítoky na konci trasy, napájející levádu, kolem které se cesta vine celou dobu, je za odměnu. Obrázek jako z pohlednice: skála se rozestoupí a odhalí hlubokou proláklinu kruhovitého tvaru, se stěnami porostlými kapradím a mechem, kterým stékají jednotlivé pramínky a prameny, aby dopadly do křišťálově čisté tůňky hluboce modré barvy.

Jen kdyby nebylo povykujících turistů, odpočívajících na kluzkých kamenech, zejména těch, kterým jsme mohli závidět svačinu… To je tak, když se balí mlíko pro děti, pleny pro děti, voda pro děti, náhradní oblečení pro děti, kašička pro děti, ale na draze zaplacené sendviče pro rodiče člověk zapomene. Alespoň jsme měli motivaci na zpáteční cestu, neboť hlad je hned po průjmu druhý nejlepší urychlovač kroku turisty.

Zpátky už se tak lehce nešlo. S Jarmilou na břiše, batohem na zádech a v mírném mrholení jsme se drápali nahoru k začátku/konci trasy mnohými schody. Jarmily už to taky nebavilo, takže jsme měli štěstí, když jsme na rozcestí čekali jen pár minut, než přijelo kyvadlo a vyvezlo nás zpět k autu.  Tam jsme rozložili kočár, aby si děti odpočinuly vleže, zatímco my jsme seděli v kufru auta a s nadšením a úlevou obědvali. Pak už jsme sjeli jen dolů na pobřeží a zbytek dne se vydávali za spořádané návštěvníky luxusního hotelu.

Tohle byl náš nejhezčí den na Madeiře.