Chtěli jsme si vyrazit na trek na nejvyšší horu ostrova, pěkně lesní (pralesní) cestou, až na vrcholky hor….Takže jsme si půjčili auto, zamířili do středu ostrova a vyrazili. Za deset minut začalo mžít. Za dalších pět lilo jak z konve a pokračovalo celých dalších 20 minut cesty. Bylo jasné, že tohle nemá smysl, protože v centrálním středohoří prostě ten den prší, prší, jen se leje, a my s Jarmilama prostě v takovém počasí nemůžeme podnikat horské treky. Ono, po pravdě, by se mi do té sloty nechtělo ani bez Jarmil, ale s dětma je bezvadný, že má člověk výmluvu vždycky hned po ruce.

Takže jsme to otočili.  Ještě jsme se po cestě zpět pokusili stavit ve skanzenu místních původních doškových domků, ale nebyli jsme sto prodrat se k nim přes davy německých turistů, vyvezených hotelovými busy. Místo toho jsme zamířili do jediné oblasti na celé Madeiře, kde s vysokou pravděpodobností nepadne ani kapka, ač všude jinde řádí bouřky.

Ponta de São Lourenço je nejvýchodnější částí Madeiry a tvoří takový úzký vysušený a zakroucený ocásek zužující se ke dvěma malým ostrůvkům. Na ty se nesmí, je na nich ptačí rezervace. Ale jinak výběžek křižují pěšinky a cestičky, od jednoho břehu k druhému. Navíc ještě s relativně velkým převýšením, při prudkém větru unášejícím písek, a v palčivém slunci. Procházka, jak má být, a v našem průvodci označená červeně, tedy „náročná“. Není divu.

Nahodili jsme Jarmily a vyrazili. Zprvu se šlo celkem jednoduše pěšinou se zpevněnými schody, pak ale začala cesta přecházet v kamenitou kozí stezku klikatící se tu po jedné, onde po druhé straně útesu, klesající a stoupající jak Asyrská říše.

Ale ty výhledy, ty stály za to. Pouštní krajina, zbavená větrem a sluncem jakéhokoliv většího – a na mnoha místech veškerého – porostu, potvrzuje, že Madeira je sopečného původu. Skály a kamení hrají barvami, od šedé přes žlutou, oranžovou až ke karmínové a tmavě hnědé, to vše naskládáno na sobě, jako bychom procházeli po podivném kameném zákusku prastarého obra.

Poušť na východním cípu Madeiry vznikla proto, že tento kus ostrova je plochý a má nízkou nadmořskou výšku. Nezastaví tak mraky, aby se nad ním vysrážely, jak to udělají hory dál ke středu. To je patrné i z následující fotky, cvaknuté zcela náhodou, když jsem se ohlédla. Srážková mračna, před kterými jsme sem utekli, se vypouští nad středem ostrova, zatímco nad Ponta de São Lourenço svítí slunce.

Je třeba říci, že ani nám se ale nakonec déšť nevyhnul, když jakýsi zmatený a zbloudilý mrak přiletěl na poryvu větru a upustil na nás přibližně dvacet kapek.

Ušli jsme z cesty asi 2/3 a Jarmily si začaly stěžovat, že je na ně moc horko a moc fouká. Takže jsme je nakrmili (viz foto níže prohnané filtrem pro zachování anonymity) a otočili se na zpáteční cestu.

Nejlepší na tom všem byly ještěrky. Byly jich tam desítky, stovky, tisíce! A vůbec se nás nebály. Mám tu někde video, jak mi oblézají v množství větším než velkém batoh, jídlo, plenky i odloženou Jarmilu, ale bohužel to video anonymizovat nelze a já Jarmily vystavovat nechci. Nicméně, můžete si to živě představit: těm ještěrkám bylo úplně jedno, že na ně koukáme, a klidně nám vlezly do batohu a přebíhaly po dítěti… Nemyslím, že by byly krotké a ochočené turisty, na to jich tam bylo příliš mnoho na velké ploše. Spíš hádám, že prostě pocítily sílu svého množství oproti nám, prakticky vetřelcům. Byly bezvadné, já byla nadšená, mohla jsem si na ně sáhnout. Kuba se bál, že ho některá hryzne. Chlap, no…

Otočili jsme to u téhle šíje široké maximálně dva metry. Stejně bych se jí s Jarmilou na břiše a svými závratěmi bála překonat, takže se mi celkem ulevilo. Pohled je to ale skvělý ne?

A je to důkaz, že cestovat se dá i s miminama, jděte do toho!