Začnu obrázkem,  bude to jednodušší. Tohle je typická Malta – modré moře, modré nebe, přístav, masivní opevnění a žlutý vápenec jako stavební materiál:

Jedná se o foto jednoho z nejdůležitějších historických, ale i moderních přístavů na Maltě – vallettskou zátoku, z obou stran hlídanou majáky.

Valletta je hlavní město Malty, i když při dnešním propojení aglomerací vlastně nepoznáte, kde jedna končí a začíná druhá. Historickou Vallettu ale rozpoznáte – je to mohutnými hradbami obehnaný výběžek pevniny, s ulicemi postavenými kolmo na sebe, přičemž se prudce svažují z kopce k moři. A na každé z nich se nachází nějaký palác, muzeum, kostel, chrám, bazilika, až z toho přecházejí oči. Ulice jsou natřískány turisty (to dříve nebejvalo, fakt!), a tedy i komerčními lákadly, nicméně, kdo chce, najde si tiché uličky utopené i v pravé poledne v hlubokém stínu, opuštěné a spící.

Jedno mají ale všechny ulice Valletty společné – a s nimi většina maltských historických ulic – krásné dřevěné barevné balkony, předsunuté před vlastní stavbu. Někdy jich je jen pár, někdy je jeden vedle druhého, někdy tvoří kolem dokola budovy zvláštní ochozy.

Jak je známo, mám různá okna, dveře, balkony, a různé jiné zdobné, ale přesto užitné architektonické prvky ráda, takže bych klidně mohla vytapetovat celý tento post jenom fotkami balkonů. Ale protože chápu, že ne každý je takový fanda, omezím to na tři fotografie viz výše. Myslím, že vystihují přesně princip věci. Krása, co? Já bych taky asi chtěla takový předsunutý balkon, bylo by to skvělé místo na čtení…

Obrovské vallettské hradby byly postaveny v průběhu 16. století za účelem ochrany města a potažmo celého ostrova v před útoky Turků a Arabů i nájezdy pirátů.  Poloostrov obtáčí ze tří stran, kde je obklopen mořem, vnitrozemská část má pak hradbu čtvrtou, a to dokonce dvojitou.

Na konci 16. století byla Malta nejlépe opevněným ostrovem ve Středozemním moři, a díky hrdinným obráncům Valletty byla po neúspěšném čtyřměsíčním obléhání v roce 1565  zastavena turecká expanze do jižní Evropy a Středomoří. Valletta nikdy nebyla dobyta, a ač byla poškozena silným bombardováním za druhé světové války, zůstává dodnes v podstatě jednou obrovskou středověkou pevností. Jen se na ty hradby podívejte, já bych neměla sebemenší chuť něco takového dobývat…

Jelikož jsme s sebou měli Jarmily v tanku, nemohli jsme se dostat do žádného kostela, muzea, ani obchodu, prošli jsme si Vallettu pěšky křížem krážem, spokojili se s obědem v restauraci s krásnou vyhlídkou na moře i pevnost, a po několika hodinách jsme město spokojeně opustili.

Cestou domů jsme se zastavili u první megalitické stavby, kterých je na Maltě a Gozu roztroušeno mnoho, u jedné z nejslavnějších, u Tarxienského chrámu.  Jedná se vlastně o soustavu několika pravěkých svatyň, postavených v průběhu let. Ta nejstarší je přibližně z roku 3150 BC (ano, starší než nejstarší egyptská pyramida – Džoserova stupňovitá pyramida, a to o celých 550 let!) .

Chrám je chráněn UNESCO, a když jsem ho viděla před dvaceti lety, prostě se šlo kolem domů, a najednou jste byli v pravěkém chrámu. Dnes je areál oplocen, platí se vstupné a všechny chrámy jsou překryty ochrannou konstrukcí s plachtou. Potřebné určitě, ale bohužel to ubralo místu na atmosféře.

Taky se mezi jednotlivými svatyněmi nechodí jen tak, jako dřív, kdy jste si je mohli prostě prolézt, jak jste chtěli. Dnes vede mezi kameny dřevěná lávka se zábradlím, takže po ní krásně projede vozíčkář či kočárek. Tank ne, ten se v jednom úzkém místě mezi dvěma monolity zasekl, musel být rozložen, přenesen a znovu složen.

Jedna z Jarmil se jala uprostřed chrámu protestovat, že jí historie nic neříká, takže byla odnesena k přebalení, zatímco já se s druhou věnovala prohlídce. Sice jsem si nevšimla nejslavnějšího oltářního kamene s rytinami obětních zvířat, ale Tlustou bohyni Matku, tu nelze minout.

Torzo původně třímetrové (!) sochy se nachzí u průchodu pod jedním z trilitů (to je: dva monolity na výšku a jeden přes ně, jako obří kamenné dveře), obloženo kameny s rytinami. Bohyně Matka byla v době kamenné, kdy byly Tarxienské chrámy postaveny, hlavní bohyní široko daleko, na Maltě vládl matriarchát, a kněžky bohyně po stovkách žily, sloužily, umíraly a byly pohřbívány v pravěkém podzemním labyrintu zvaném Hypogeum, nacházejícím se jen kousek od Tarxienských chrámů.

Měli jsme to vymyšlené tak, že abychom se dostali do tohoto světového unikátu, vyhloubeného v době kamené ručně několik pater do podloží, vyzdobeného malými svatyněmi a oltáři, s pohřebními katakombami, vystřídáme se u dětí, každý z nás půjde sám na hodinovou prohlídku a bude.

Nebylo.

I když jsem se snažila zarezervovat lístky dva měsíce předem, bylo zcela obsazeno, a to na několik měsíců dopředu, protože do Hypogea může najednou maximálně 6 návštěvníků. Ach jo. V době předturistické jsem se do Hypogea nedostala, protože se rekonstruovalo, teď zase tohle… To vypadá, že už se tam asi nikdy nepodívám.

Tak až budete plánovat cestu na Maltu, zarezervujte si vstupenky včas, vyfoťte mi to tam a pošlete mi foto, jo?

My si museli vystačit s tím, že Jarmily pohoupeme na novém hřišti vedle chrámů, nakrmíme, přebalíme, a pojedeme domů nakoupit na večeři a shánět se po plenkách.

To bylo z prvního dne na Maltě vše. Snad jste se bavili:).