Jak jsem psala už dřív, Malta je magnátem v oblasti prehistorických megalitických chrámů. Prostě jich mají tolik, že by je mohli vyvážet. Ale jen málo z nich je tak krásných, jako jsou dva sesterské chrámy Hagar Quim (maltsky psáno Ħaġar Qim) a Mnajdra. Mají totiž dokonalou polohu na mořském břehu s výhledem na skalnatý ostrůvek Filfla.

Tedy takhle, před dvaceti lety byl na oba chrámy úchvatný výhled. Člověk se k nim dokodrcal přes půl ostrova pomalým zpoceným autobusíkem, téměř přidušen nedostatkem kyslíku a zasednut babkou v černém, aby se následně plahočil po rozbité polní cestičce bez jakéhokoliv označení někam k moři, když tu náhle oba chrámy povstaly na obzoru, jako dva zářivé drahokamy svítící do dálky. Jelikož byly megalitické stavby zcela nehlídané a ponechané svému osudu, někdy před asi 15 lety jsem se doslechla, že sprejeři poničili jeden z chrámů, a dokonce povalili některé z kamenů.

Takže došlo ke změnám, zaplaceným z fondů EU. Dnes se dovezete autem po nové asfaltce do klimatizovaného dvoupatrového muzea, které opatruje pouze kopie nalezených sošek Tlusté bohyně Matky (originály v Národním archeologickém muzeu ve Valettě), zato však disponuje moderními toaletami, nezbytným obchodem s upomínkovými předměty a promítacím sálem pro 3D zážitkový film o historii chrámů. Oba chrámy jsou pak, k velké škodě návštěvníka po stránce vizuální, opět překryty bílou plachtou, chránící je před povětrnostními vlivy.

Plachta zkresluje barvu kamenů i pocitovou velikost chrámu, ale nedá se nic dělat. Můžete se ale stále projít vnitřkem chrámu, nakouknout do jednotlivých svatyní, prohlédnout si kamenné brány, monolity i vytesané ozdobné prvky.

Od Hagar Qimu se do Mnajdry sejde po dnes vydlážděném chodníčku, protože Mnajdra narozdíl od prvního chrámu neleží na kopci, ale těsně na hranici mořského útesu. Ostrůvek Filfla (dnes ptačí rezervace, za druhé světové války místo pro zkoušení leteckých pum) pak v dálce vypadá jako majestátní loď plující v oparu poledního mořského obzoru.

Když jsme se vynadívali na chrámy a španělské a italské turistky se vynadívaly na Jarmily způsobně sedící v kočárku a pinkající si s nafukovacími balónky, v rychlosti jsme si prohlídli muzeum a vydali se dál na cestu.

Východním směrem stále po pobřeží se nachází krásné scenérie bílých, vysokých a strmých útesů, tyrkysově modrého moře a barevného jarního porostu  břehů. My jsme zakotvili v Ghar Lapsi, místě, kde se vlny s pevninou setkávají soustavě jakýchsi přírodních koupacích bazénků. Napřed jsme se na to najedli v krásné restauraci s výhledem na moře (jupí, DVĚ dětské židle), načež jsme se jali seznamovat Jarmily s mořem. Jelikož se však v něm pravděpodobně chtěly utopit, omezili jsme moře zatím na minimum, zato jsme je vysadili do houpaček na vrcholu útesu, kde nastala spokojená půlhodinka. Lítaly si vysoko nad zemí, s magickou Filfou v zádech. Jak jsem říkala dřív, na Maltě jsou houpačky všude, pro děti ideál.

Přejeli jsme pak směrem do centra ostrova, do opevněného historického města Mdina, přezdívaného Tiché město. Asi proto, že jeho hradbami obehnané centrum je autům nepřístupné. Nebo proto, že v něm nežijí místní. Je to skanzen pro turisty, nikoho jiného tam nepotkáte. Před dvaceti lety jsem tam neviděla ani ty turisty, dnes se na nejvyšším bodě celého ostrova v městě zničeném zemětřesením a následně vystavěném znovu v barokním slohu rozkládá jedna kavárna a muzeum vedle druhé a třetího.

Nicméně, když chvíli počkáte, a zrovna se vám nikdo nemotá do záběru, za pár fotek návštěva Mdiny stojí.

Zvládli jsme toho ten den docela hodně, takže pak jsme se jenom placatili na terase a měli se dobře. Ono na Maltě je celkově dobře, mohu ji pořád jenom doporučit, i po těch 20 letech a změnách. Hlavně je hrozně baby friendly, to člověk v naší situaci ocení.