Dnešní, předposlední, post z Malty vlastně vůbec není z Malty. Jeli jsme totiž na Gozo. Dva dny předtím jsme si dali odpočinkové. Jeden jsme se jeli podívat na trh do Marsaxlokku, starého přístavu. Tam se nedalo pro turisty ani hnout, takže jsme jich jenom pár přejeli růžovým tankem, a jeli radši na pláž. Další den měl být taky odpočinkový. Tedy, byl to původní úmysl. Ale jet o víkendu přes celý ostrov do Národního mořského akvária bylo o nervy. Vlastně jsme půl dne prostáli v kolonách. Naštěstí, akvárium to holkám vynahradilo, hrozně se jim tam líbilo. Zejména piraně je uchvátily. Celkově lze Akvárium doporučit rodinám s dětmi, má přijemnou velikost, návštěva tak na hodinku a půl (oproti třeba Lisabonu nebo Barceloně, to je na půl dne), ryby milé :).

Po těchto dvou relativně nenáročných dnech, ze kterých mám ale jen soukromé fotky, nic na blog, jsme vykonali největší výlet – přes celý ostrov (opravdu, bydleli jsme na jihovýchodě a Gozo je na severozápadě Malty), najet na trajekt, tam nechat Jarmily lézt po palubě, sjet z trajektu a hledat na Gozu památky, vidět, co se dá, a zase zpátky.

Nebylo to jednoduché, nebudu lhát. Bez dětí by to bylo v pohodě, takhle jsme se museli hodně přizpůsobovat, a i tak se mi dvojče B pomstilo tím, že mě celou pozvracelo v krásné restauraci uprostřed oběda. Prostě jen tak, aby byla zábava…

Gozo je jiné než Malta. Stále jen řídce obydlené, plné polí, malé  a vesnického charakteru. I těch aut tu jezdí mnohem míň.

Monolitický chrám Ġgantija je druhou nejstarší náboženskou stavbou na světě, více než 5500 let starý. To se musí vidět. Nevím, jak to tu vypadalo před dvaceti lety, ale narozdíl od chrámů na Maltě, kterým se dostalo zastřešení a oplachtění, chrámový komplex Ġgantija stále stojí ve volném prostoru a můžete jím dokonce celkem libovolně procházet.

Z dálky může sice vypadat jenom jako hromada kamení, ale ve skutečnosti se jedná o komplexní systém několika svatyní sloužících opět k uctívání Tlusté bohyně Matky.

Stačí projít návštěvnickým centrem (rada pro epigony: nekupujte si souhrnnou vstupenku na chrám a Citadelu. Citadela je totiž zadarmo…), sestoupit po chodníčku, a vidíte, jak chytře a přesně byly poskládány gigantické kameny jeden vedle druhého. Ostatně, daly chrámu i jméno. Ġgantija v překladu znamená Obří kameny.

Jelikož je tu nové návštěvnické centrum s muzeem a ty chodníčky, vypadá to, že rekonstrukce z EU peněz byla dokončena, a třeba tenhle chrám žádnou plachtu nedostane. Ale radši si pospěšte, ať ho vidíte tak, jak zatím je, nic není jisté, nic neslibuju.

Hned za rohem ulice, odkud se vchází do muzea chrámového komplexu je návštěvníkům přístupný historický větrný mlýn. My jsme se do něj nedostali – není bezbariérový, takže dávám foto jen zvenčí.

Přejeli jsme půlku Goza, což trvalo asi osm minut, a vynořili se u Citadely. Ta je obrovsky a ohromně opevněná stejně jako Valetta nebo Mdina na Maltě, ale její příběh je jiný.

Pamatujete, jak jsem v dřívějších postech psala, že Malta nebyla dobyta Turky? Zastavili se u Mdiny, nepovedlo se jim obsadit Valettu. Ovšem u Goza to bylo jiné. Gozo mělo až do roku 1551 samostatnou vládu, bylo na Maltě nezávislé. Stejně tak nemělo ani moc příbuzné obyvatelstvo, každý národ na svém ostrově.

Nicméně roku 1551, poté, co se neúspěšně pokusil dobýt Maltu, turecký velitel Sinan Paša zamířil ke Gozu. Tamní guvernér se s ním pokusil vyjednávat, ale přesila byla obrovská a Citadela kapitulovala. Jelikož chránila v podstatě veškeré obyvatelstvo ostrova, byl to průšvih. Asi tři sta lidí sešplhalo z hradeb a podařilo se jim uniknout, ale zbylých 6 tisíc obyvatel Goza, kteří se tísnili v hradbách Citadely bylo zajato a odvlečeno do otroctví v Tripolisu. Dalších 150 let pak trvalo, než Malťané znovuosídlili Gozo na původní populační úroveň. Nicméně, právě na základě této turecké invaze byla posílena obrana Mdiny a Valetty a Maltu smutný osud Goza vlastně zachránil.

Moje přátelské dporučení zní: neberte si do Citadely kočár, rozhodně ne veliký dvojčatový. Vejdete se s ním, ale na spoustu míst na ochozech a do muzeí vedou jen schody, a to pak máte smůlu a musíte smutně koukat, či se střídat. Tak to děláme my. Jeden hlídá a baví Jarmily, druhý vyběhne někam po schodech a má asi tak pět minut na kochání se a focení. A pak střídačka.

Takže jsme se vystřídali, podívali se z mohutných obranných valů, já jsem si koupila tepané filigránové stříbro na památku (protože si všude kupuju šperk na památku, a protože tohle je pro Gozo typické), a jeli jsme zpátky. Což tedy zahrnuje cca dvou a půl hodinovou cestu, ale zvládlo se to. Jak jsem říkala na začátku, nebylo to jednoduché, ale co by člověk neudělal pro to, aby něco viděl, že?