Poslední den na Maltě jsme měli takový jeskynní. Napřed jsme se mrkli do skalní sluje Għar Dalam a potom do slavné maltské Modré jeskyně, alias Blue Grotto.

Ghar Dalam jsme našli podle navigace – je totiž uprostřed městské zástavby, jak už to na Maltě bývá. Jen tak podle mapy se najít nedá. Jeskyně se proslavila tím, že je v ní ve vrstvách v různých sedimentech pěkně spořádaně nad sebou uložena historie pravěkého osídlení Malty. Od deset tisíc let starých koster třetihorních minislonů a minihrochů přes doklady nejstaršího lidského osídlení na ostrově v době před 7500 lety, až po čtyři tisíce let staré kostry jelenovců.

Vytáhli jsme Jarmily z auta, naložili je do manduk a vydali se speleologicky žasnout. Napřed jsme tedy žasli nad touto cedulí chránící přecházející šnečky, ale pak jsme se do jeskyně dostali, aniž bychom zašlápli jediného.

A zjistili jsme, že jeskyně je skutečně pouze pro nadšence do paleolitu, protože to není jeskyně v pravém slova smyslu, jak jsme zvyklí od Macochy a Koněprus, ale taková delší a hlubší díra ve svahu. Chodníčkem přístupná na cca 20 metrů, dál ne.

Ale kostí se tam našly desetitisíce, to je pravda. Čili speleologická hodnota nula, ale zato historická 100 procent.

Popojeli jsme po pobřeží, připraveni nasednout na loďku mířící do Modré jeskyně, ale plány nám začalo křížit počasí. Zatáhlo se a začalo drobně poprchávat. Blue Grotto je totiž nejhezčí za plného slunce, kdy se šikmé sluneční paprsky odráží od zářivě bílého dna jeskyně a prosvěcují vodu do nádherně modré barvy. Ale jelikož jsme neměli další dny na čekání na slunce, museli jsme to risknout.

Jarmily tak byly opět nejmladší návštěvnice jeskyně široko daleko, všichni z nich byli nadšeni. Na malé loďce jsme se podívali do sedmi různých jeskyní, z nichž většina měla alespoň částečně modrou barvu či byly porostlé růžovými a červenými korály.

Myslím, že není třeba popisu dalších detailů, jako pozvracené Jarmily a všeho kolem v luxusní restauraci nad jeskyní, či večerní balení na cestu domů, nebo tu únavnou cestu samotnou. Radši si uchovám ty lepší vzpomínky.

Vzpomínám na ostrov mého mládí, představující něco nostalgicky dojemného a vzácného, co je ukryto kdesi dávno v čase. Místo, kam se nedá vrátit, protože už neexistuje. Zároveň na ostrov, kam jsem se přeci jen navrátila, a to s ročními dvojčaty, což by mě před dvaceti lety nenapadlo ani v nejdivočejším snu. Na ostrov geograficky stejný, ale přítomností úplně, absolutně jiný. Na ostrov, kde stejná zůstala jen jeho národní limonáda Kinnie a barva jeho moře. A přeci skvělý.

Tak na Maltu, přátelé!