Toto je příběh jednoho romantického gesta.

Jelikož takových gest v mém životě nebylo mnoho, vážím si jich velmi a ráda se o nich budu šířit. I s fotkama. Hlavně s fotkama, protože na povídání toho moc není. Jsou sice mobilové, ale to vám určitě nebude vadit. Navíc jsou Kuby, protože moje zmizely někde v propadlišti výměny mobilu.

Každopádně, dostala jsem od Kuby dárek k výročí – jednu noc v Madridu jen pro nás dva, v poledne tam, druhý den odpoledne zpátky. A hlídání zajištěno. Chápete? Noc bez Jarmil?? Po roce a půl??? A navíc v Madridu???! Nádhera.

Čtyři hodiny letu byly sice únavné, ale po chvíli jsme na rozhlehlém madridském letišti našli správný vlak do centra a do hodiny jsme byli v hotelu, hned vedle muzea Prado. Ptáte se, co nás udrželo svěží na to, abychom se jen převlékli a vyrazili do víru velkoměsta? Šunka, přátelé! Hned na letišti jsme si koupili kostičky nejlepší šunky na světě – jamon iberico de Bellota – to je sušená šunka z černých iberských prasat, navíc krmených žaludy, volně žijících v oborách s pečlivě kontrolovanou skladbou rostlin. Jinak si nesmí dovolit označení bellota. A dá se ve Španělsku koupit všude, přičemž cena začíná na velmi vysoké a stoupá k pekleně sakra-opravdu-tolik-peněz-za-šunku-?-vysoké. Nicméně, koncentrace obchodů s Bellotou v Madridu mi přišla na hranici jakési posedlosti.

Ale i tak, kupte si ji, jo? Kupte!  Zažijete tzv. nebe v hubě. Problém je v tom, že pak už nebudete chtít jíst nic jiného a nějaké trapné italské prosciutto vás bude nechávat chladnými. Nezbyde vám, než utrácet pravidelně výplatu za pár plátků a po večerech se budete zmítat v myšlenkách na to, zda neprodat babičku na ledviny, abyste si mohli dovolit celou jednu tu visací nohu.

My se rozhodli, že když máme pré na jednu noc, zkusíme všechno, co budeme chtít, ochutnáme všechno, a vůbec. Takže hned po pěší cestě do centra (pár bloků) jsme měli další šunku, churros nadívané čokoládou a karamelem, zmrzlinu…a když jsme došli do centra na náměstí Plaza Mayor, vedle nějž je krásně zrekonstruovaná a upravená tržnice El Mercado San Miguel, zastavili jsme se na delší dobu tam.

Není to běžná tržnice, jako mají jiná města, ale maličké stánky plné nejrůznějších lakomin, které si můžete na místě hned sníst. Nakládané věci, šunky, chlebíčky, rybí špízy, ústřice, dortíky, tapas všech druhů a uprostřed lavice plně obsazené. U jedné z nich jsem se porvala s takovou straší Mexičankou o místo, ale protože měla větší zadek, vytlačila mě ze židle, na kterou jsem čekala půl hodiny. Nicméně, jelikož jsem se s ní dokázala pohádat, považuju celý incident za velký úspěch, protože hádat se ve španělštině, znamená, že ten jazyk už nějak ovládám :).

Pak jsme se, zcela přejedení, procházeli kolem královského paláce, katedrály, až k vyhlídce na Madrid od převezeného egyptského chrámu jménem Debod, originálu to dovezného od Asuánu.

Večer jsme si zašli na flamenco. Hrozně jsem se těšila na něco, jako jsem viděla v Barceloně. Bohužel, navzdory dobrým internetovým recenzím bylo naše vystoupení příšerně turistické. A nebylo moc kvalitní…. I tak se zjevně německým důchodcům líbilo. A představu, jak flamenco vypadá, si z něj vlastně můžete udělat taky.

Aby těch zážitků nebylo málo, šli jsme do nejstarší restaurace na světě. Tedy, samozřejmě že ne úplně nejstarší, jaká kdy existovala, ale nejstarší od jejího otevření dosud fungující. V tomto případě pak od roku 1725. Prý se tam jí úchvatně, což nemůžu posoudit, protože jsem si fakt špatně vybrala jídlo. Ale Kuba se cpal, až se mu dělaly boule za ušima, a je to znamením, že restaurace je skutečně dobrá. Jo a pozor, je tam hrozně silná klimatizace, mrzla jsem tam.

To bylo pro jeden den dost. Druhý den jsme si trochu přispali (do devíti, chápete), a šli na druhou stranu od centra, neboť hned u hotelu jsme měli obrovský park Parque del Buen Retiro – nádherné zelené plíce Madridu. Na 350 akrech se nachází několik zajímavých staveb obklopených krásně ošetřovaným městským lesem, zahradami, pěšinkami a cestičkami, a nabízí odpočinek od shonu hlavního města. My jsme se šli podívat na Palacio de Cristal, úžasnou skleněnou budovu z roku 1887.

A ta se mi líbila (až na šunku) z celého Madridu úplně nejvíc. Slunce se odráží od skleněných ploch celého paláce tak, že z dálky vypadá jako svítící drahokam usazený na okraji rybníčka s kachnami a želvami.

(není nad foto s pytlem odpadků, že?)

A to nám muselo stačit. Před námi už byl jen oběd a krátká procházka s nákupy a cesta zpět na nádraží, na poslední chvíli pořízené kilo a půl Belloty do kufru na letišti a let domů.

Bylo to skvělé, na jaře letíme zase! Díky, Kubo!