Protože máme hnusně studený prosinec plný deště, je na čase vás všechny trochu vyprudit obrázky naprosto nesnesitelně tyrkysového jezera zrcadlícího nádherné alpské vrcholky pod jasnou letní oblohou.

Faaker See v rakouských Korutanech leží jen kousek od slovinských hranic ve výšce 554 metrů nad mořem. Je to dvoukilometrové termální jezero s vápencovým podložím, což je příčinou a) té kýčovitě tyrkysové barvy i v maximální hloubce třiceti metrů a b) stabilně krásných letních teplot kolem 26 stupňů.  Aneb značka ideál, vzdálená od nás jen cca 7 hodin jízdy.

Na dovolenou jsme se tam vydali s Jarmilami, Helenou a Tomášem a jejich dětmi R. a B. v obdobném věku, jako jsou Jarmily, aby byla smečka. Na cestu jsme pak vyrazili v pomýleném dojmu, že když vyjedeme z  Prahy v šest večer, Jarmily hned usnou a budou spát celou cestu, co přes noc pojedeme, a taky, že se jim budou líbit pohádky pouštěné z tabletů, a taky, že jim zabere kinedryl. Ve skutečnosti se vyspaly dvacet minut, jako takovou předvečerní pauzičku, a jaly se ječet dalších cca 5 hodin, bez ohledu na tablety s pohádkami (z nichž jeden se rozbil hned po hodině cesty), tablety medikamentu (nefunguje to, stejně tak jsem jim mohla dávat cukr) a cokoliv jiného. Dále jsem po cestě zjistila, že Jarmila B má stále ještě vysokou horečku, kterou měla 4 dny před tím, a je třeba ji srážet po 4 hodinách, Kuba má brýle s ulomenou nožičkou, nemáme jarmilí pasy, jež jsem omylem zapomněla doma, a to samé, že jsem provedla s foťákem. Prostě začátek výletu jako růžová sněhová slaďoučká pusinka.

Naštěstí se po příjezdu vše vytříbilo a ve dvě hodiny v noci jsme dostali sebe i Jarmily do postele, Tomáš s Helenou už byli na místě, všechno připravili, teplota se zdála být sražena téměř definitivně a ráno jsme se probudili do krásného dne.

Byli jsme v hotelovém komplexu sestávajícím z několika takovýchhle chatek, z nichž v každé byly čtyři apartmány s kachlovými kamny. A s vlastním vstupem do jezera,  kde se dalo ráchat každý den dle libosti až do vymáčení.

Uprostřed jezera se nachází soukromý ostrov, na který nemají běžní smrtelníci vstup povolen, ale můžete ho klidně celý objet, když si půjčíte elektroloď, jako jsme to učinili my, nebo si ho můžete obhlédnout shora, když se vyšplháte na vyhlídku nad jezerem, jako jsme to učinili my taky.

V dalších postech budu popisovat různé výlety, které se dají od Faaker See podniknout směrem do hor, ale tenhle post je vyloženě vysírací – podívejte se, jak krásně se dá rochnit v blankytně modré vodě teplé skoro třicet stupňů a úplně průhledné.

Brzy ráno nebo večer nebyla na pláži ani noha, chodila jsem plavat potmě, když už se podařilo uspat děti. Voda byla přijemně vlažná i takhle večer po západu slunce, temně černá, měsíc svítil, noční ptáci hulákali, a já si mohla konečně na chvíli odpočinout.

Teploty nám přály, měli jsme celý týden přes třicet stupňů, jen poslední den začalo pršet, ale to jsme naštěstí měli naplánovaný výlet, na kterém se to dalo přežít. A když jsme odjížděli, nastaly průtrže mračen, které vytopily a od okolí odřízly Salzburg. No, a ve zprávách pak další den říkali, že v Korutanech hned následující týden mohutně sněžilo. Takže už aspoň víme, proč jsme měli v apartmánu ta nádherná kachlová kamna – někdy tam prostě můžete v srpnu zapadat sněhem…

Pokud je však vedro,  je k Faaker See naprosto nutné přibalit dvoumetrového jednorožce a taky obří kruh ala růžový plameňák. Využili jsme oboje k zábavě, blbnutí i relaxu, ale jednorožec se navíc postaral o akci, když jsem ho zadokovala u břehu a on se vykašlal na nějaké kotvení a rozhodl se vydat s větrem v zádech na okružní cestu jezerem.  Když jsem zjistila, že jednorožec nám zmizel, ptala jsem se koupajících se Rakušáků, jestli ho neviděli. Prý ano, odplaval tááámhletím směrem za rákosí, mávl jeden pán laxně rukou. Skočila jsem po hlavě do vody a mohutnými tempy jsem se hnala v jednorožčích stopách, ačkoliv mi ho vítr odnášel stále dál a dál za jezero.  Plavala jsem za ním hrozně dlouho a daleko, až mi ho chytil nějaký pán ze své lodi. Na zpáteční cestu jsem se už moc necítila, ale naštěstí celou honičku viděl ze břehu Tomáš a s R. nasedli na plameňáka a vydali se mi na pomoc, takže jsem se vyměnila s ním na plameňákovi a on odpádloval domů jednorožce. Historka na dlouhé zimní večery!

Tady je pro pobavení foto, jak jsme vozili Jarmily těch sto metrů na pláž a z pláže. Hledej pozorně!

A to je asi tak pro dnešek všechno, fotek modrého jezera mám samozřejmě ještě asi padesát, ale už bych se opakovala. Lepší bude soustředit se na jednotlivé výlety do okolí. Příští blog bude o hoře, na níž se stýkají Rakousko, Slovinsko a Itálie, kde jsem podala obdivuhodný fyzický výkon (ale lov jednorožce byl skoro horší).