Pohledy na maurskou Málagu

Prý je dobré vylézt na pevnost Gibralfaro brzy ráno, když není plná turistů a slunce nepraží při stoupání k branám pevnosti návštěvníkovi přímo na hlavu. A asi to bude pravda. Nicméně, když se dvě matky od dětí potřebují vyspat, tak se prostě vyspí. Pak se dojdou nasnídat do města (churros con chocolate) a do Mercado de Atarazanas si zajdou koupit svačinu, a TEPRVE PAK jsou ochotny vydat se směrem vzhůru nad město. Procházka je to totiž pěkná, ale do kopce celkem dost, a kdo by se chtěl uhnat, že?

V pravé poledne jsme se po cestě trošku pekly, ale nevadilo to. Po podzimu v Praze to byla příjemná změna. A vyhlídky na město byly samozřejmě stále úchvatné:

Na této fotce je vidět býčí arénu i ta nová promenáda, co večer hýří životem kolem obchůdků, restaurací, bárek a lodí. Za těmi paneláky vlevo se pak rozkládá ona pláž Malagueta, o níž jsem psala v minulém postu.

bty

Když už zdoláte cestičku na úpatí obrovských hradeb, překonáte frontu a zvítězíte nad strašlivě překombinovaným automatem na lístky (ten vám totiž dokáže prodat asi 30 druhů lístků včetně různých kombinací, skupinových slev, s dopravou či bez, a pravděpodobně tam někde bude i cesta na Měsíc pro pět dospělých, tři děti a psa), vstoupíte do pevnosti postavené v desátém století Araby k ochraně města. Gibralfaro mělo za úkol chránit nejen Málagu jako takovou, ale hlavně obytnou pevnost Alacazaba na úpatí kopce. Ta je tak, narozdíl od Gibralfara, zdobná a okrasná. Horní pevnost je naopak strohá, bez vybavení a fontánek, v podstatě je to opevněný kopec sloužící hlídkám.

Nečekejte tedy skanzen plný dobového vybavení. Nahoru na Gibralfaro se leze proto, aby se návštěvník pokochal výhledy na město i na dlouhé hlídací ochozy na vrcholcích masivních obranných zdí. A taky si tu můžete dát v bistru příjemnou svačinu.

Jak jsem už psala, pevnost Gibralfaro sloužila k ochraně Alcazaby. Byla s ní propojena několika ochrannými zdmi v systému zvaném Coracha, pod jejichž záštitou mohli obránci putovat mezi oběma pevnostmi.

Alcazaba sloužila jako posádková pevnost  a byla postavena asi o 70 let později než Gibralfaro. Materiál na její výstabu ležel příhodně blízko – ono římské divadlo stojící hned pod pevností. Klasickým osudem většiny římských památek bylo stát se kamenolomem a zdejší divadlo nedopadlo jinak. Není divu, že na něj místní poté zapomněli.

Alcazaba je krásná. Musíte do ní tedy před tím, než navštívíte Alhambru, aby se vám nezdála maličká, a nezajímavá. Ale vedle Alhambry bledne většina světových památek, takže to není žádné měřítko. Nic takového u nás doma nenajdete, rozhodně stojí za vidění. V Alcazabě najdete mnoho v zeleni skrytých zákoutí, fontánky, ozdobné bazénky, oku lahodící detaily a mozaikovou výzdobu. A taky skvělé funkční záchody, to berte jako tajný insider tip.

Pro Maury byla voda velmi důležitá. Sloužila k očistě před modlitbou, napomáhala meditaci, ochlazovala vzduch. V Alcazabě je voda klíčovým prvkem spojující různými kanálky místnosti i celé obytné komplexy, napájející desítku fontánek a kašen a běží z kopce ve stružce uprostřed každé uličky. To jsem si vždycky přála doma, vlastní potok v každé místnosti, ale bohužel nebydlím v Alcazabě, ale v paneláku. Škoda, no. Nejen kvůli vodě, ale i kvůli těm výhledům a jamónu iberico de bellota.

Je to dle mého také svělé místo pro samostatné cestovatele, co mají čas. Umím si představit sedět pod jasmínovým loubím několik hodin a číst si. My nikam sice nespěchaly, ale sednout jsem si stihla jen na chvilku.

To je věc, kterou jsem na blogu popisovala už několikrát a můžu ji všem doporučit. Prostě si občas někde sedněte nebo lehněte. Nasajte atmosféru. Užijte si, že jste někde JINDE. Snažte se uvažovat jako stavitel pevnosti, jako rybář na břehu moře, u kterého se povalujete, jako nájemník konkrétního domu, zakladatel té či oné zahrady. Jsou to tiché momenty plné něčeho, co vám nikdy nikdo nevezme, už jen proto, že jsou velmi těžko sdělitelné třetí osobě.

Co jsem v tom podloubí cítila já? Vděčnost. Většinou ji cítím. Za to, že můžu cestovat. Za to, že mám doma zdravé děti, o které se někdo oddaně stará. Za to, že mám peníze, abych mohla cestovat. Za to, že jsem zdravá, abych mohla cestovat, že žiju ve společnosti, která to umožňuje. Za to, že mě netlačí boty a blíží se oběd. Vždycky se najde něco, za co být vděčný…

A touto meditativní chvilkou končím dnešní post z Malagy. Ještě snad zvládnu jeden krátký o prsaté katedrále, a potom čeká Alhambra. Tak se těšte!

Luu se představuje:

Fyzicky žiju v Praze, uvnitř své hlavy pak po celé zeměkouli. Nejvíc ze všeho bych si přála schopnost teleportace. Až na pár výjimek chci vidět celý svět....
Příspěvek byl publikován v rubrice pevninské, Španělsko se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s