Vzhledem k tomu, že jsme dnešní trek uběhli nějak rychle, zase vám něco napíšu, protože nevím, jak se teď z Nicaraguy, kam jedeme zítra, dostanu na net.

V první řadě musím ovšem reagovat na množství výtek, které se na mne snesly po uveřejnění včerejšího příběhu o tom, jak jsme se spálili. Takže znova: na slunci jsme NEUSNULI. Prostě jsme se namazali a šli po pláži. Očividně je UV faktor 35 na zdejší slunce moc málo. Ale nebojte se, dá se to v pohodě přežít, jenom se holt hůř nosí batožina.

Takže k dnešnímu treku po parku pod sopkou Rincon de la Vieja. Park se nachází, jak už jsem psala včera, v nejsušší oblasti Kostariky, v Guanacaste. Proto se vyznačuje místním suchým pralesem, což je světový unikát. Je to kombinace normálního pralesa – tedy těch obřích stromů s kořeny, co vypadají jako nomádí stany, lián, atd., ale taky kaktusů a takových kvetoucích strašně hustě rostoucích keříků. A lépe se tím prodírá, než vlhkým pralesem. Až na ty obří stromy je to vlastně takovej českej lesejk;)

Zajímavé je zjišťování, zda to, čeho se držíte, když lezete po kameni, je kmen stromu, nebo ne. S pravděpodobností 50% se totiž nejedná o kmen, ale o kořen stromu. Ano, každý druhý „strom“, který v pralese vidíte, není ve skutečnosti strom, ale jeho kořen. Místní stromy totiž nevypustí kořeny pod zemí a nejdou do hloubky, ale třeba uprostřed větve, 5 metrů od hlavního kmene, prostě strom z větve vypustí další kořen, který korunu ukotví. Takže to vypadá tak, že objímáte tlustý strom, pohlédnete do jeho koruny a vidíte, jak se ve výši 20 metrů prostě napojuje na větev. Dost nezvyk.

Jak jsem říkala, že je to tady takovej skoro normální lesejk, až na obří stromy a sopečné výlevy teda, abych uvedla věci i název příspěvku na pravou míru. Park totiž leží na úbočí aktivního vulkánu Rincon de la Vieja, který nejenom, že vypouští lávu, ale projevuje se taky dalšími průvodními jevy, jako jsou například bublající blaho, smrdící bahno, tekoucí bahno, atd.

Ráno jsme vyjeli v sedm hodin nelegálním taxíkem (je to stejně drahé jako legální, ale to legální na vás nepočká pět hodin před parkem, takže když nevíte, v kolik hodin se z parku vrátíte, nemůžete se domluvit s taxikářem, aby pro vás přijel) do parku. Byl to první větší trek, který s námi Marta prošla, a málem z toho pošla. Očividně to není cestovatelský typ.

Jak jsem už psala včera, tomuto parku se říká kostarický Yellowstone. Jdeme lesem, přeskakujeme říčky a kamení, a najednou….smrad…a ještě větší smrad! Říkáte si, ale fuuj, co to ten Michal jedl… Ale v tom vám dojde, že to necítíte Michala, ale síru. Pak uvidíte nápis POZOR, NEBEZPEČÍ SOPEČNÉHO PŮVODU, VSTUP NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ, TEPLOTA 75 – 106 STUPŇŮ CELSIA. Tak tedy jdete dál a ucítíte smrad tisíců latrín, šířící se z malých kráterů v zemi, a uvidíte stoupající bílý kouř, který vás mocně ofoukne, zamlží brýle a čočky objektivu a zasmradí oblečení. Kdyby pak po nás alespoň nelezly mouchy, tak ani neceknu, ale těm insektům očividně zápach nevadí. Ostatně, ani místní rostliny si z divokých vulkanických projevů nic nedělají a vesele si rostou přímo okolo bublajícího bahýnka. Některé zelenavé řasy dokonce na bahýnku přímo spokojeně vegetí.

No a napřed vidíte jenom ty díry, ze kterých se kouří, potom i větší krátery plné toho bublajícího šedivého vařícího se bahna, potom i jezírko s jasně žlutou vodou (takže bych tipla, že s vodou ta tekutina zase tak moc společného nemá), no a nakonec i kombinaci výše uvedeného. To vše na cestě pralesem (v nižších polohách) a křovinatou kvetoucí planinou (výšiny). Do toho přidejte fakt vedro, nějaké ty orlo-kondory, nebo co to je, vítr, slunce, a taky tipky.

Tipky jsou ostatně další velké téma dnešního dne, protože ochutnaly Michala. Ten tady od počátku cesty odmítá utrácet z rodinného rozpočtu za celkem drahý Off (asi 8 dolarů), který jako jediný zabraňuje místnímu moskytstvu a jiným insektům v totálním sežrání mého a Hančina těla. Na Michala prostě moskyti nejdou a on tvrdí, že je to naše vina. Moc se myjeme a moskytům voníme, nebo se hýbeme moc pomalu, zatímco on jim uteče. S lehce pohrdavým úsměškem celé dny sledoval, jak si s Hankou navzájem ukazujeme nové kousance a se zájmem pozorujeme vývoj otoků z moskytích kousnutí. Minulý čas je však v tomto případě užit správně, protože jen co jsme dnes ráno vystoupili z taxíku, kolem Michala se utvořil mrak tipek, které ho pak provázely věrně celou cestu a občas si z něj něco uzobly, asi aby se občerstvily na další namáhavou cestu pralesem. Takže Michal celý den poskakoval, máchal rukama, křičel o pomoc, vyplácal nám půlku balení Offu a hrozně si stěžuje, jak je pokousaný. Mne kupodivu neštíplo dneska nic, takže jsem se královsky bavila.

A to je asi tak všechno o dnešním výletu, protože teď si dáváme siestu a večer se projdeme po zdejším koloniálním náměstí a dáme si nějaké dobroty (i když jsem se dneska střetla s cestovatelským průjmem, tak se musím zeptat břicha, co ono na to) a zabalíme to. Marta se vrací v pět ráno do SJ a my v sedm vyrážíme na hranice s Nicaraguou, kde chceme vystoupit a přejít pěšky, abychom se nezdržovali. Pak pojedeme na sever do města Granda, které má být nejhezčím městem střední Ameriky. http://www.granada-nicaragua.com/ Nicaragua je pak druhá nejchudší země této polokoule, tak bychom mohli i něco ušetřit. Uvidíme.

Luu