Zdravim vsechny, tentokrate ze stredosrilanskeho Kandy.

Skoncila jsem u toho, jak jsme se sesli s Tomasem a Helenou a jeli druhy den rano do Polonnaruwy. Jeli jsme dve hodiny autobusem a do druheho nejdulezitejsiho mista srilanske historie jsme dorazili asi za dve hodiny, v tom nejprudsim slunci.

Polonnaruwa prevzala vlajku singhalskych kralu po padu Anuradhapury v devatem stoleti a dalsich tri sta let byla na koni. Jeji vladcove dali postavit nejdumyslnejsi a nejvetsi zavlahove systemy, nejzdobnejsi chramy, nejkrasnejsi palace a nejvetsi klastery. Z toho, co jsem vycetla z pruvodce, to ale na nejaky bajecny zlaty vek nevypada – vladcove Polonnaruwy valcili neustale s kym mohli, s Indy, ostatnimi srilancany, i sami se svymi rodinami, a kdyz zrovna nevedli valky, tak se vrazdili navzajem ci aspon sebevrazdili.

To jim vsak nezabranilo v tom, aby vytvorili architektonicky skvost, ktery nema jinde na Sri Lance obdobu. Nadherny kralovsky mnoha patrovy palac, ze ktereho jsou dnes videt zbytky tri podlazi i uzasny chramovy okrsek, hovori za vsechno. Oproti starsi Anuradhapure jsou zdejsi svatyne zdobne, plne ozdob, sloupu, vlysu, mesicnich kamenu i soch Buddhu lezicich, stojicich i sedicich.

Nejvic se nam libily stare svatyne ovlivnene indickymi vzory, se zachovanymi klenbami  a pozustatky kruhove svatyne, ve ktere prebyvala relikvie Buddhova zubu, ukradena z Indie, ulozena napred v Anuradhapure, pak v Polonnaruwe a ted v Kandy (pokud ovsem nebyla rozdrcena a hozena do more kolonizatory, jak tvrdi historikove).

V Polonnaruwe slunce neuveritelne palilo, tropicke pocasi predvedlo, co umi. Meli jsme co delat, abychom ty tri ci ctyri hodiny nepadli.

K posledni atrakci stareho mesta jsme dorazili uz dost hladovi, ale stala zato. Jedna se o skalni stenu trcici ze zeme s vytesanymi sochami Buddhu. Dle pruvodce se jedna o jedny z mala soch na Sri Lance ovlivnene mahajanovym buddhismem, ktery na Buddhu hledi jako na boha a ne na cloveka. Sochy jsou velike – lezici Buddha ma 14 metru, stojici 7 a sedici 4 metry. Pak je tam jeste maly asi metrovy sedici, a ten je ze vsech nejposvatnejsi, ale nepochopila jsem proc, nebot se mi jevil uplne stejny jako ostatni sochy, ktere jsme videli. Ale ja jsem laik a nemam do toho co kecat.

Zdolani stoletimi a vedrem jsme se doplazili do chudinske restaurace a najedli se extra levne a extra palive…..NO HOT a NO CHILLI tu proste kucharum nic nerika.

Pak jsme si jeste prohledli muzeum vystavujici originaly polonnaruwskych soch a makety  a modely ruznych objektu a jeli zase dve hodiny domu. Tentokrat byl bus tak plny, ze kluci museli celou cestu stat, ja jsem mela hlavu vrazenou mezi obri bricho stojici madam a ramena sediciho gentlemana a Helena sedela s dalsimi sesti lidmi na sedacce pro pet.

Jeste jsme se stihli naveceret a pokecat asi do pul druhe do noci a sli jsme spat. Rano jsme se meli rozdelit, Helena s Tomem chteli jet na sever do Anuradhapury a my do Kandy, ale kdyz jsme se vzbudili, tak prisla Helena s tim, ze musi zustat o den dele, protoze Tomas od rana zvraci. Tak jsme mu dali Smectu, ktera mu moc nezabrala a sli jsme se pred odjezdem podivat na proslule dambullske jeskynni chramy.

Ty jsme meli primo u hotelu, resp. vstup k nim. Samotne chramy se nachazi na oble sede skale vysoko nad vlastnim mestem a je treba k nim vystoupat po schodech. Na upati skaly stoji obrovska zlata dhagoba s jeste vetsim sedicim zlatym Buddhou, ktery ma asi 25 metru na vysku a je to kyc jako vepr, a taky jeste kycovitejsim muzeem, do ktereho se vstupuje obrovskou tlamou rozsklebeneho demona. Do tlamy jsme nesli, muzeum pry za moc nestoji, takze jsme to vzali rovnou po schodech nahoru.

Kolem opic, zebraku a prodavacu vseho mozneho jsme vystoupali na vrchol skaly, ja jsem se zahalila, protoze tady se u chramu musi chodit nejenom bosky, ale i s prikrytymi rameny a koleny, a vstoupili jsme do jeskyne cislo 5.  Jeskyne jsou ve skutecnosti obrovsky skalni previs, ktery byl davnym vladcem  pred 1500 lety zazden a rozdelen na nekolik mensich „jeskynni“. Kazda z nich oplyva neuveritelnou vyzdobou soch a maleb s buddhistickou tematikou, s vyjimkou jedine, ktera je pro zmenu hinduisticka, aby zdejsi tolerantne nabozenske spolecnosti bylo ucineno zadost.

Jeskyne cislo pet byla mala, plna jednoho obriho leziciho Buddhy, pak nasledovaly jeskyne cislo 2 az 4, ktere byly naopak rozlehle a plne Buddhu sedicich i lezicich, vymalovanych stropu, krasnych Buddhu sedicich v osviceni pod plastem z roztazene kobri kape, i vyrezavanych lotosovych kvetu. Posledni jeskyne byla zase mala a s jednim lezicim Buddhou. Teprve ted jsem pochopila, jak silna je sila knizni sugesce, nebot az u posledni jeskyne jsem zjistila, ze se nejedna o cislo 5, ale o cislo jedna, a tedy, ze jsme sli podel jeskyni ve spatnem smeru. Ja jsem vsak vzdycky v kazde jeskyni videla v podstate to, co popisoval pruvodce k uplne jine jeskyni, coz pouze dokazuje, ze co je psano, to je dano, a realita si muze jit trhnout nohou:)

Jeskyne v Dambulle maji skvelou atmosferu a moc se nam libily. To posahany obri zlaty Buddha uz takove terno nebyl, zvlaste, pokud byl postaven teprve nedavno, a presto u nej visici tabulka lzive prohlasuje, ze se jedna o nejvyssi sochu Buddhy na svete. Coz neni pravda, protoze to uz je par set let vice nez dvojnasobny Buddha v cinskem Leshanu. Ale co, jak rikam, co je psano, to je dano, takze treba kdyz se to bude tvrdit dlouho, ostatni Buddhove se zmensi.

Vratili jsme se k hotelu a rozloucili se s Tomasem a Helenou, kteri nam vecer psali na mobil, ze nakonec jeste ten den zvladli presun do Trincomalle na vychodnim pobrezi, a koupou se. Domluvili jsme se ale, ze se jeste sejdeme a projedeme spolu stred ostrova, protoze nam to spolu jde:)

My jsme vyrazili autobusem do Kandy, druheho nejvetsiho mesta na ostrove, ktere lezi uprostred krasnych zelenych hor. Bydlime v hotelu s vyhledem na centralni umele vybudovane jezero a okolni pahorkatinu. Hotel mame o polovinu levnejsi nez doposud a dvakrat tak luxusni. Sice mame neco se zamkem a dvere nejdou odemknout, ale dneska nam pry daji jiny a lepsi. Hotel jsme ziskali pres jednoho zdejsiho tuk-tukare a pruvodce v jednom, Namala, ktery nas odchytil hned na nadrazi. Vozi nas tu a domlouva nam veci, coz je na jednu stranu dost drahe, na druhou ale zazivame veci, ktere bychom sami nezvladli.

Hned vecer nam domluvil ucast na predstaveni slavnych tradicnich kandyjskych tancu. Prisli jsme do salu a byli uvedeni na sedadla, kdyz jsme predtim obdrzeli program. K  nasemu prekvapeni byl cely v cestine. Je to krasna snaha, kterou urcite turisti oceni. A jazykozpytci take, protoze program byl psan roztomilou cestinou pouzivajici chybnych slovnich spojeni a obratu. K mym favoritum patri: „az bude hrat statni hymna, prosime Vas o povstani“ a zcela dokonale: „tento tanec predstavuje kobru a jeji zkroceni hadarem“. Dekuji, slovo HADAR bude ode dneska cestnou  soucasti meho slovniku.