Ahoj všem,

přináším další post z cesty po Ekvádoru.

Včera ráno si došel Kuba na poslední injekci a vyrazili jsme do národního parku Las Cajas, který se nachází jenom 35 km od Cuency. Na autobusovém nádraží jsme zjistili, že autobus do Las Cajas navzdory všem průvodcům, letákům a turistickým informacím do Cajas jede z úplně jiného nádraží a někdy jindy. Naštěstí se mi podařilo ukecat řidiče jednoho dálkového autobusu, aby nás vysadil po cestě.

Cesta stoupala nádherně zelenými kopci v serpentinách strmě vzhůru. Las Cajas totiž leží v oblasti vysokohorského parama, ve výšce 3500 až 4500 metrů. Vedle silnice se pásly ovce, lamy a krávy a všude byly sádky na chov pstruhů, jimiž je oblast proslulá.

Vystoupili jsme přímo u vchodu do parku, který se nachází u jednoho z asi 320 překrásných jezer,co se v Las Cajas nalézají.

Park je velkým zdrojem pitné vody a ze všech vodních zdrojů v něm se dá prý pít přímo, bez filtrace či chemického čištění vody. 60% pitné vody zásobující Cuencu pochází přímo odsud.

Jelikož mám ten zápal plic, rozhodli jsme se nepáchat harakiri a ve vysoké nadmořské výšce, kde se dýchá špatně i zdravému člověku, podnikat dlouhou túru, a místo toho jsme jenom obešli jezero dokola. To nám zabralo asi tři hodiny.

Pěšina kolem jezera procházela močály, mokřinami a zátočinami, stoupala a klesala podél jeho břehu, a já si to nesmírně užívala. Oproti Cotopaxi, kteréžto se nachází jen o trochu výš, a je to takový park – zabiják, je Las Cajas park přátelský. Všude zeleno, květiny, žáby, kačeny na vodě, ryby, něco jako racci….

I v takové nadmořské výšce tu kvete spousta květin, stromy jsou obrostlé broméliemi a vysoká stepní tráva vytváří nádherné vzory na úbočí hor.

Zajímavé je, po čem se v parku chodí. Mezi dřevěnými můstky a kamennými pěšinami se nechodí po trávě, ale po měkkém a na rašelině se pohupujícím koberci z takovýchto miniaturních zelených hvězdiček:

Na omak jsou tvrdé a očividně se jim v místních podmínkách daří, stejně jako například těmto kytkám:

Takovou vysokohorskou rajskou zahradou jsme se procházeli, na kameni pod vodopádem poobědvali opět tuňáka z plechovky (myslím, že na dlouho posledního, nejen že je mi tuňáků líto, ale navíc cítím, jak mi pomalu rostou žábry), zadýchávali a vydýchávali se a loučili se s Andami.

To byl totiž náš poslední den v horách, dnes už se nacházíme na pobřeží, v extrémně hnusném městě Guyaquilu.

Krajina parku Las Cajas se mi líbila nejvíc ze všeho, co jsme zatím v Ekvádoru viděli. A byla jsem hrozně šťastná, že jsme se do něj dostali, že jsem se tam neudusila, a že nepršelo.

Po obejití jezera a nějaké době čekání jsme chytili autobus zpět do Cuency a ještě jsme se stihli podívat na druhé vykopávky, odhalenou inckou svatyni Pumapugno.

A to bylo vše. Šli jsme spát brzo, dnes jsme vyjížděli z města už v sedm hodin ráno.

Díky, Andy, jste úžasné. Doufám, že zase někdy zavítám!