Ischia – ostrovní luxus pro majetné

Druhý den jsme museli vyřešit zásadní otázku, kterou se asi zabývá každý, kdo se ocitne v Neapoli na dobu omezenou. Ischia nebo Capri? Knižní průvodce sliboval na Capri světoznámou Modrou jeskyni, římské památky a miliony turistů. Pro Ischii pak zase horoval kvůli stovkám termálních pramenů, přírodě a mnohem míň turistům. Jak jsme vybrali, je vám asi jasné z názvu postu. Dodneška přemýšlím, jestli jsme udělali dobře, příště bych asi jela na Capri, alespoň bych viděla Modrou jeskyni :(.

Hned brzy ráno jsme doběhli do přístavu a našli trajekt mířící správným směrem (to tu není nic jednoduchého, mnohokrát jsme se takhle motali ve snaze najít správný vlak, metro, loď, autobus, atp., neboť místní odmítají mluvit anglicky, odmítají posunkovat, ale zase vám hrozně rádi špatně poradí, jenom aby nemlčeli). Cesta na Ischii, která je od břehu asi 35 km, trvá přibližně hodinu a v polovině cesty trajekt staví u ostrůvku Procida. Cestou se nabízí nádherné pohledy na Neapol a Vesuv.

Po příjezdu na Ischii jsme v informačním centru dostali mapku s vyznačenou okružní cestou kolem ostrova a zaznamenanými památkami a termálními prameny. Již dle cen autobusů, taxi, jídla a vody nám došlo, že Ischia opravdu není místem pro batůžkáře. Svůj dům tu má Tom Cruise a další Holywoodská smetánka, na dovolenou jsem jezdí němečtí a japonští turisté, a ceny se tak oproti vlastní Neapoli zdvíhají až dvojnásobně.

Došli jsme tedy pěšky na jih ostrova, kde se na samostatném malinkém ostrůvku připojeném umělým náspem s Ischií nad moře vypíná Castello Aragonese.

Po celém ostrově se roztahují bašty raně středověkého hradu (který byl založen již v pátém století BC) a nabízejí neskutečné výhledy. Pevnost byla postavena na obranu místních obyvatel před piráty. Když piráti přijeli, všichni utekli na hrad, který má svůj zdroj pitné vody, a který měl dost zásob jídla, aby bylo možné přečkat obléhání.  V časech Alfonsa Aragonského (po kterém hrad nese jméno) na ostrůvku žilo až 2000 rodin, hrad měl vlastní baziliku i biskupa, včelín, vinohrad, a vůbec.

Vstupné do hradu je celkem vysoké, ale rozhodně stojí zato. Nemusíte se v největších vedrech šplhat po strmých schůdcích, ale těsně nad hladinou moře nastoupíte do výtahu, jehož šachta byla proražena bazaltovými horninami, a vyvezete se až nahoru. Tam už na vás čekají pěšinky a cestičky kolem celého ostrova, zbytky baziliky, obranné bašty, minimuzeum, procházka mezi opunciemi i vyhlídka na pobřeží Ischie.

Také se vám může stát, že  potkáte přidrzlého racka, který se vás vůbec nebude bát, naopak, nakonec svým stoickým klidem vyděsí on vás:

Na Aragonském hradě jsme strávili několik hodin. To byla ta lepší část dne. Poté jsme se totiž rozhodli vykoupat se ve slibovaných termálních pramenech. Následovalo hektické shánění autobusu, různé údaje poskytnuté místními vč. ukazování různých směrů, dále cesta autobusem někam, přejetí příslušné zastávky (nejsou totiž označené, předpokládá se, že víte, kam jedete, a řidiči si řeknete o zastavení….nebo si jako turista máte vzít taxi),  čekání na autobus jedoucí v protisměru ve vedru u hlavní silnice, jízda zpět, opět přejetí, cesta prašnou pustinou v době největšího horka a nakonec zjištění, že termální prameny na Ischii sice jsou, ale jsou svedeny do obřího zábavního lunaparku se vstupným 30 EUR na den.

Vzhledem k tomu, že v té době bylo už asi půl páté, ani náhodou se nám za dvě hodiny koupání nechtělo dávat takové peníze, takže jsme se smutně vrátili na hlavní silnici, čekali opět na autobus a nakonec vzali předražené taxi na veřejnou pláž. Tam jsme zaplatili 18 EUR za dvě lehátka a Marian se  na dvě hodiny ráchal v moři se stádem turistů. Já mám k těmto plážovým aktivitám (stejně tak jako k řadám slunečníků, lehátek, dek a následně desítkám turistů cachtajícícch se na ploše o velikosti hřiště) odpor, takže jsem jenom ležela a pročítala průvodce, abych na další den naplánovala něco zajímavějšího.

Nakonec jsme se jen sebrali, chytli trajekt zpět do Neapole a byli rádi, že Ischia je za námi.  Cestu nazpět nám alespoň zříjemnil výhled na Vesuv, který díky mraku v pozadí vypadal, že co nevidět opět vybuchne.

Luu se představuje:

Fyzicky žiju v Praze, uvnitř své hlavy pak po celé zeměkouli. Nejvíc ze všeho bych si přála schopnost teleportace. Až na pár výjimek chci vidět celý svět....
Příspěvek byl publikován v rubrice Itálie, Neapolský záliv se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s