Jak jsem psala minule, od vodopádů v Naranjalu jsme dojeli do Guayaquilu. Bohužel jsme stopli nějaký zastávkový bus, který se tvářil jako directo, ale ve skutečnosti objížděl pole a louky, a trvalo mu to místo hodiny skoro dvě. A celou dobu pršelo a bylo celkově hnusně.

Ve městě jsme se ubytovali, ale bylo tak pozdě a tak ošklivo, že to na žádné procházení nebylo. Druhý den jsme se sebrali a přes neskutečně obrovský, komplikovaný a přeplněný moderní autobusový terminál jsme se dohrabali do přístavního městečka Puerto Hondo. Po hodině a půl jízdy na nás autobusák zapomněl, takže přejel náš cíl cesty, a my se pak komplikovaně museli vracet. Ale nakonec se zadařilo a my si půjčili dvoukajak na projetí chráněných mangrovových bažin.

Zelenohnědá neskutečně smrdutá (anžto zahnívající) brakická voda omývá bahnité břehy, které jsou rájem vodních ptáků. Mangrove, jedny z nejrychleji rostoucích rostlin na planetě, zapouštějí své kořeny víc a víc do vody, filtrují z ní sůl, a umožňují tak na místě přežití druhů, které potřebují sladkou vodu.

V mangrovech pak sídlí nejen oni ptáci, kteří loví v bahně, krevety a různí vodní živočichové, ale také opice vřešťani. Ti opravdu vydávají neskutečné zvuky, něco mezi řevem osla a motorovou pilou.

Ptáci se nás vůbec nebáli, jak jsme tak pomalu pádlovali a nechali se unášet proudem, tak jsme se na ně chvíli koukali. Pak nás ale přestalo bavit sedět v louži na dně loďky a nechat se ožírat moskyty (a já se navíc neustále bála, že se překlopíme a foťák půjde do kopru), takže jsme dopádlovali do přístavu, vytáhli a odevzdali kajak, a celí promočení jeli zpět do města.

A teď to přichází. Guyaquil je největší ekvádorské město, ekonomický tahoun země. Má skoro tři miliony obyvatel, kteří se tísní na pahorcích obklopujících obří a pomalou řeku Guaya. Do nedávné doby to bylo nejnebezpečnější místo v zemi. V roce 1998 tu byla dokonce kvůli kriminalitě a počtu vražd vyhlášena policejní hodina, zaveden stav ohrožení a do Guayaquilu byla povolána armáda. Mohutnými investicemi do vylepšení infrastruktury a podpory turismu se situace v poslední době zlepšila. Ovšem takovým legračním způsobem.

Ve městě jsou dvě zóny, kde je pěkně. Bývalý slum Cerro Santa Anna a pobřežní promenáda Malecon 2000. Obojí je příjemné, lahodící oku, bezpečné….a na oko.

Jakmile jdete novou, či chcete-li, turistickou částí města, je všude čisto, útulno, plno policistů a květinových záhonků.

Jakmile by vás ale napadlo odbočit z hlavní ulice, hned za brankou kterékoliv z krásně natřených a opravených budov se nachází obvyklá směsice rovníkového pouličního bince sestávající ze psů, odpadků, bahna, elektrických drátů a podobně.

Jednou jsme se dokonce vydali z hlavní ulice natolik nevhodným směrem, že jsme byli okamžitě nasměrováni místními zpět do bezpečí, neboť nám prý jen pár ulici vedle krásné hlavní třídy hrozí akutní nebezpečí – zastřelení….

To je asi pravda, protože veškerá Guayaquilská policie se očividně pohybuje právě v těch turisticky přijatelných oblastech, aby gringos zajistila bezpečí. My jsme měli hotel mimo tuto část města, ve staré zástavbě, a mohu všechny čtenáře blogu ujistit, že lokální slumová architektura se s nazdobeným pozlátkem Pahorku Svaté Anny naprosto nedá porovnávat.

Výstavní tváří města je pak několik kilometrů dlouhá promenáda Malecon 2000 na břehu řeky. Je obehnaná plotem a taktéž na ní můžete odhadovat ušlou vzdálenost podle rozestavení policistů (jeden na 20 metrů), a plná místních, kteří se sem přišli nadechnout, najíst se v některém z fast foodů a pokochat se pohledem na upravené zahrady, krásné chodníčky kolem řeky a hezky osvětlené budovy.

I obyvatel Guayaquilu si očividně potřebuje oddechnout od špíny a bouchaček u hlavy 🙂 .