Vsechno se zlepsilo. Fotak se rozjel (z nejakeho duvodu se vybily okamzite obe sady baterek, ale uz funguji), vseobecny bordel je mensi, jidlo lepsi a hlavne je tu plno historie. Jen s tim internetem je tu potiz, ztratili jsme vcera telefon, takze nemuzeme na wifinu, a pocitacovy kavarny aby tu clovek pohledal.

V patek rano jsme tedy dojeli vlakem plnym vetraku do severni suche casti Sri Lanky do historickeho singalskeho mesta Anuradhapura. Nasli jsme bydleni, vyhandlovali tuk-tuk a jeli na cele odpoledne do chramoveho stareho mesta. Anuradhapura je kolebkou srilanske civilizace a je tu mimo jine treba nejvetsi cihlova budova na svete – buddhisticka dhagoba z 19 milionu cihel, nebo treba uzasne staroveke bazeny, koupele, sochy Buddhu, palace, klastery pro nekolik set tisic mnichu, a nejstarsi buddhovnik na  Sri Lance. Tak soukrome rikam stromu druhu Bo, pod kterym meditoval Buddha, kdyz byl osvicen. Tady je strom samozrejme taktez predmetem uctivani, vede k nemu dlouha cesta, po ktere musite bosky,  na konci je strom tak obklopeny chramy, ze z nej stejne nakonec nic nevidite….

Vsude jsou tu opice, zatim jsme videli tri druhy, ktere rozlisujeme podle obliceju – sede, bile a cervene. Vali se kolem cest, poziraji lotosove kvety z buddhistickych oltaru a mne vcera jedna v nestrezenem okamziku vytrhla z ruky susenku a prchla s ni na strom. Ja jsem se akorat stihla vydesit, ale uz bylo pozde 🙂

Anuradhapura je obrovska, a nez jsme ji projeli tuk-tukem, setmelo se. Povecereli jsme v cinske restauraci a vydali se zpet do hotelu. Tam nas prekvapilo, ze cely areal byl slavnostne vyzdobeny a oveseny svetylky jak lunapark. Konala se tam totiz zaverecna party sedmidenni srilanske tradicni svatby. Na nove zbudovanem podiu vyhravala armadi kapela indicke cajdaky (zenich je vojak, tak mu prijeli kamaradi zahrat, i kdyz v maskacovych mundurech), vsichni svatebcani meli slavnostni blystiva sari, hodovali a pili a presne do pulnoci hrozne parili. Hlavne chlapi. Opili se a pak se svijeli na podiu, zatimco zeny se jen dustojne pohupovaly v bocich – popravde, sari by jim asi nic jineho nedovolilo.  Nastesti, presne s uderem pulnoci hudba ustala a hosti uz se jenom nacpavali, takze se nam podarilo za tenkou zdi usnout.

Rano jsme hned po snidani vyrazili autobusem do Dambully, coz je takove centralni vychozi misto pro cesty do starovekych sidlist na Sri Lance. Dve hodiny jsme jeli v nacpanem busiku s nohama u kolen ci temer za krkem, ale dorazili jsme.  Tady jsme se ubytovali a hned jsme vyjeli na asi pul hodinovou cestu do Sigiriye.

Jedna se o nejslavnejsi pamatku Sri Lanky, nadhernou starovekou pevnost vybudovanou na obrovske skale tycici se do vysky pres sto metru nad okolni pralesem zarostlou krajinu. Po ceste se k pevnosti se prochazi tzv. vodnimi zahradami z vodnich prikopu a zavlahoveho systemu, jehoz fontany a vodotrysky jsou pri monzunech dodnes funkcni (!), zahradou viklanovych kamenu, az k pate skaly. Tam se postupne splha po kamennych schodech kolem ruznych jeskyni se zbytky polychromu na stenach a stropech, kolem obrovskych trunu z jednoho kusu kamene, i kolem ceduli s napisy POZOR, HLUK MUZE VYPROVOKOVAT UTOK SRSNU!

V pulce skaly pak kamenne schody prejdou v priserny kovovy chodnicek zapusteny z boku do srazu, kde se nakonec po tocitych schodech dostanete do uchvatne galerie slavnych sigiriyskych krasek.To je dnes kolem 25 maleb polonahych neuveritelne vyvinutych zen s vosimi pasy, ktere se jakoby vznaseji na oblacich. Barvy jsou i po tisici letech jasne a zarive, zeny – az na rozmery hrudniku – pak vypadaji, jakoby se chystaly ze skaly vystoupit a obdarovat navstevniky lotosovymi kvety. Bohuzel, zen bylo jeste nedavno temer 500, ale pred cca 30 lety je neznamy vandal pres noc ponicil, prestrikal cerno barvou, a techto 25 se jedinych podarilo zrekonstruovat. Usekat pazoury a mucit nadosmrti….

Uz na tocitych schodech visicich z boku stometrove skaly jsem se silene bala, ale to nebylo nic proti zaverecnemu vystupu na samy vrchol plocheho balvanu. Cesta do Lviho palace  vedla mezi dvema obrovskymi vytesanymi lvimi tlapami, drive skrz lvi tlamu. Dnes jiz lvi tlama zvetrala a upadla a neni, zato jsou vsude cedule opet varujuci pred srsni a opodal na plosine dokonce velike stany z moskytier, kam se ma turista uchylit v pripade srsniho utoku. Dokonce dole v pokladne pro tyto ucely pronajimaji sustakove celotelni kombinezy, kterymi by srsni nemeli proniknout. Videli jsme v nich odhodlane na vrcholek splhat nekolik zahranicnich borcu a svorne jsme konstatovali, ze je lepsi dostat zihadlo, nez se v obleccich upect.

Bylo samozrejme obrovske vedro, ale navic velmi prudky vitr, ktery ze mne za vydatne pomoci me sukne na kovovych prolezlych schodech ve stometrove  vysce chvilemi delal Marylin Monroe… bylo mi to jedno. V tu chvili by mi totiz bylo jedno vsechno. Tak hrozne jsem se na schodech bala, ze jsem v pulce zustala viset nalepena na zdi a brecela a nemohla se hnout ani tam, ani zpatky. Nakonec Marian mobilizoval laskavym premlouvanim me nohy a ja se vyhrabala az na vrchol pevnosti.

Tam to byla krasa. Vyhled do sirokeho a placateho kraje, pokryteho pralesem a umelymi obrovskymi starovekymi zavlahovymi nadrzemi, na obzoru ostre mlade hory stredni Sri Lanky, zbytky kralovskeho palace a skvele svetlo. Moc prima, ale celou dobu jsem premyslela,  jak se dostat dolu, aniz bych musela skocit. Nakonec jsem sla pozpatku, Marian pode mnou, a nebylo to tak desne.

Po peti hodinach od prijezdu jsme tedy sesplhali zpet na zem a sli se jeste podivat na asi dva kilometry vzdalenou obrovskou sochu Buddhy, kterou jsme zahledli z vrcholku pevnosti. Po ceste jsme prozmenu videli ceduli s napisem, ze touto pesinou chodi po seste vecerni sloni, a tudiz je tu nebezpecno. Slony jsme nevideli, ale Buddhu jsme nasli.

Mne bohuzel nasly mistni mikromouchy. Mam jich neustale kolem obliceje tak 20, zatimco nikoho jineho neobletuji. Nekousou, jenom litaji, nechapu. DEET na ne nezabira, ale na komary ano, takze timto vyjadruji spokojenost.

Nazpet do Dambully jsme dojeli neuveritelne narvanym busikem. Srilancane nemaji zapotrebi respektovat intimni telesne vzdalenosti, takze ja dojela s nohama zamotanyma do nejakeho mistniho muze, zatimco Marian jel s hlavou do praveho uhlu, protoze strop autobusu je dimenzovany na lidi jine vysky, a ani se nemusel drzet, protoze masa cizich tel ho podpirala.

Kdyz jsme dojeli do hotelu, zjistili jsme, ze se v nem ubytovali i Helena s Tomasem. V celem meste jsme nasli stejnou ulici a stejny hotel… a tak jsme se zase sesli, dali si vcera veceri i melouny a dneska jsme spolu projeli Polonnaruwu.

K te vam ale napisu vic az zitra. Jeste tu rano projdeme slavne dambullske jeskyne a pak vyrazime do Kandy v centralnim stredohori, kde by nemelo byt takove vedro, ale zato se tam vyskytuji cajove plantaze. Tesim se, tak se taky teste a piste nam.

Pac a pusu.