Jak jsme zdolali Etnu

Vyjeli jsme z Katánie ráno ještě za tmy a rozbřesk nás zastihl na cestě vinoucí se mezi pomeračovými a citronovými plantážemi, kterými je úbočí Etny pokryté. Sopečný popel totiž půdu nádherně zúrodňuje.  Silnice se pomalu vinula v serpentinách výš a výš rozlehlými vinicemi a následně borovicovými lesy, kterými jsou pokryty takzvané parazitické krátery. To jsou takové vedlejší krátery a malé sopky a struskové kužely, kterých má kolem sebe Etna víc než 250 a právě ony jsou nebezpečné okolnímu obyvatelstvu, protože se mohou při erupci hlavního masivu sopky nečekaně probudit.

IMG_1351

Čtyři hlavní krátery jmény Bocca Nuova, Voragine, Severovýchodní a Jihovýchodní kráter jsou stále pokryty sněhem, a tak  svítily v jasném raním slunci do dálky. Až k nim se nejde bez průvodce dostat, protože by člověk mohl spadnout do nějaké trhliny nebo se otrávit unikajícími sirnými plyny. Relativně jednoduše se lze ale dostat do výšky cca 2900 metrů nad mořem, do místa zvaného Torre del Filosofo.

Postupem času lesy zmizely a zůstala jenom obrovská, do dálky se táhnoucí rozpukaná a zvětrávající pole černé lávy.

Kubovi bylo zle. Hodně zle. Kašlal, nemohl dýchat a bolelo ho v krku. Navíc si v hotelu zapomněl čepici a rukavice (myslím, že příště už nezapomene). Napřed měl telecí nápad, že vyleze na sopku od parkoviště ve výši 1800 metrů nad mořem, ale když jsem viděla, že by mi někde po cestě pošel, sice hrdinsky, ale přesto, donutila jsem ho, že vyjedeme lanovkou alespoň do půli cesty. Deni s Ráďou šli sami hezky pěkně po svých, statečně to zvládli pěšky sněhem a ledem celé nahoru i dolů. Respect!

Vyvezli jsme se tedy lanovkou s jedním přestupem do výšky cca 2500 metrů (fuj, 60 EUR, ale co člověk nadělá, když nechce přežít svého chlapa). Oblékli jsme na sebe všechny svoje vrstvy včetně podvlékaček (proč si Kuba ty svoje nevzal a šel jen v džínách? Nevim…) a vyrazili do ostrého větru.

IMG_1358

Chvíli jsme šli po cestě vyježděné obrovskými terénními autobusy, které po desítkách vyvážely na horu línější a bohatší turisty, pak nás ale přestalo bavit uhýbat každou chvíli těm monstům na kolech a schytávat plné dávky černého prachu, které vířily, a tak jsme vylezli nahoru na sníh.  Jeho vrstva byla takhle v dubnu opravdu vysoká. Dívala jsem se po návratu na fotky jiných návštěvníků hory, pořízené v létě, a ti neměli sníh skoro nikde. Za naší návštěvy byla sněžná pole od parkoviště výše. A v místě, odkud jsme vycházeli nahoru pěšky, měl sníh mocnost kolem dvou a půl metru.

IMG_1359

Vítr byl silný a velmi ledový, větrovku mi nafukoval jak balónek a jediné, co se proti němu dalo dělat, bylo omotat Kubu do několika šátků a místo rukavic použít náhradní ponožky 🙂 . Postupně jsme se však dostávali čím dál výš. Pomalu, ale přece. Z nedostatku vzduchu a velkého převýšení nás bolela hlava a špatně se dýchalo. I tak jsme se ale probojovávali směrem k vrcholku porkytému sírou a mezi tím si při krátkém odpočinku vychutnávali výhledy do krajiny. Z hlavních kráterů Etny se pomalinku a polehounku kouřilo a bílý dým stoupal vzhůru, unášen větrem.

Postupně ale začaly na modrém nebi kondenzovat mraky a původně úplně čistá obloha se zahalila napřed do jemného oparu a následně do kumulů (to jsou takové ty mraky, co jim říkáme „beránci“). Pokračovali jsme chvílemi po cestě a chvílemi jsme šli sněhem, Kuba za mnou byl čím dál tím bledší a čím dál tím víc supěl, až jsem to nevydržela a řekla mu, že se vrátíme, protože tohle nemá cenu.

Já litovala jeho, on litoval mě, že kvůli němu nevylezu na sopku, takže jsme se po zkonzultování GPS navigace v telefonu dohodli, že se pokud to je, jak to vypadá, a nacházíme se pod vrcholem, zkusíme jít ještě kousek. A když to nepůjde, tak to vzdáme.

IMG_1379

Naštěstí už jsme byli u předposlední serpentiny a za chvíli mohl Kuba odpadnout na lavičku před refugiem, kde bylo obratiště a parkoviště autobusů. Tam zůstal vyčerpaně ležet na sluníčku a já šla dál, nahoru k malému kráteru, který se dal celý obejít.  Se mnou šli všichni ti lidé, co se nechali vyvézt nahoru autobusem, takže na začátku to byla docela tlačenice, ale pak všichni zůstali stát u hrany kráteru a já lezla dál.

IMG_1368

Vítr byl v tu chvíli tak silný, že jsem se bála, že mi podrazí nohy. Podtrhával mi hůlky a zamotával mi je do nohou, hučel mi v kapuci větrovky a hrozil mne shodit dolů do kráteru (což by se přežilo, protože na dně byl jenom sníh).

IMG_1366

Nakonec se ale podařilo a dostala jsem se na úplně nejvyšší bod, kam se dalo dojít. Poblíž trochu výše je sice ještě jeden turistům přístupný kráter, ale tam se v době, kdy je všude sníh, nedá dojít. Níže zobrazené vrcholové foto je tedy z místa nad refugiem Torre dle Filosofo, kde foukal vítr tak sliný, že mi odtrhával slova od úst, když jsem prosila jednoho pána, aby mě vyfotil. Ihned poté, co cvakl foťák, jsem musela zase připažit, protože vítr by mi jinak odnesl ty hůlky i s rukama 🙂 . Zachvátila mě krátká vlna euforie z toho, že jsem na vrcholku sopky, mého oblíbeného geologického útvaru, v krásném počasí a s prima lidmi (ač tedy momentálně osamocená). Jen mi bylo trochu líto, že se zrovna ten den Etna rozhodla ani trošku nevybuchnout….

IMG_1373

A tak jsem zase slezla dolů ke Kubovi, který vypadal, že mu zbývá jen jedno stadium ke smrti, pročež jsme se nacpali do jednoho z odjíždějících autobusů a dojeli s ním až k lanovce, kde jsme počkali, až se trochu vzpamatuje, a pak jsme sjeli k autu.

IMG_1387

Dali jsme si v horské chatě oběd a Kuba pak vyspával v autě na zadní sedačce a já čekala, až se vrátí horolezci Deni s Ráďou. Za cca 2 hodiny dorazili a vyprávěli, jak sklidili potlesk od lidí jedoucích v lanovce nad nimi, když se prodírali sněhem mezi pylony lanovky.

Kuba se pak zázračně probral, a když Ráďa odřídil cestu zpět do Palerma, tak se všichni tři vydali na fotbalový zápas Palerma proti něčemu jinému. Že by to bylo Miláno?  V každém případě se ode mě vzdálili obklopeni proudem lidí oblečených do klubových růžových barev, zatímco já se v poklidu prošla a dala si nejlepší večeři, jakou jsem kdy v Itálii zažila. Designová restaurace prostě stála za to, i když  obsluha napřed dost koukala na mé cestovatelské hadry a batůžek, se kterými jsem dorazila.

Po zápase jsme se už pozdě po půlnoci vrátili domů a odpadli s tím, že si zítra přispíme a uvidíme, jak bude Kubovi druhý den a podle toho vymyslíme program. Zůstaňte na příjmu, protože v příštím postu budou nejkrásnější fotky z celé sicilské dovolené – z národního parku Zingaro.

Luu se představuje:

Fyzicky žiju v Praze, uvnitř své hlavy pak po celé zeměkouli. Nejvíc ze všeho bych si přála schopnost teleportace. Až na pár výjimek chci vidět celý svět....
Příspěvek byl publikován v rubrice Itálie, jih se štítky , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s