Vlastně jsem v minulém postu nepopsala zábavný konec prvního dne na Islandu. Zatímco jsme jeli po Ringroad směrem k Eyjafjallajökullu, lilo jak  z konve a okolní rovinatá krajina byla přikryta nad zemí se převalujícími šedými mraky. Když jsme se blížili k prvním horám, podařilo se nám dešti ujet. A toho jsme využili a postavili stan na nejhezčím tábořišti, které jsme na Islandu viděli: asi sto metrů od jednoho ze čtyř vodopádů padajících z převisu přímo nad stany.

Ještě než jsme šli spát (ráda bych napsala, dřív než se setmělo, ale takhle to na Islandu prostě v létě nefunguje), jsme se podívali na první, nejvyšší a nejmohutnější z vodopádů, šedesátimetrový Seljalandsfoss. Na tomto místě si již jistě pozorný čtenář všiml, že vodopád se řekne islandsky foss. Gratuluji, naučili jste se právě jedno z mála slov, které dokáže neislanďan vyslovit, aniž by si zlámal jazyk nebo poprskal lidi kolem sebe…..

Po kluzké pěšince se můžete dostat až za vodopád a nahlížet na plochou krajinu směrem na západ skrz závoj vody hřmící okolo vás.  To už sice začínalo trochu pršet, ale jelikož se nedal déšt nijak rozlišit od drobné vodní tříště, která by nás stejně byla promáčela až na kůži, kdybychom neměli s sebou pláštěnky, bylo nám to jedno.

Pak  se ale  rozpršelo opravdu hrozivě, nicméně se to dalo přežít, potože na farmě, k níž patřila louka pro stany, měli sprchu s teplou vodou, huráá. Kuba si ještě předtím jako jediný před telkou zafandil českým fotbalistům, zatímco zbytek osazenstva oslavoval zvítězvší islanský tým.

Celou noc děsivě lilo.

Poslušno přísloví o islandském počasí, ráno svítilo slunce jak o život a bylo dokonce třináct stupňů (!). Hned, jak jsme sbalili stan, šli jsme k vodopádu, pod kterým jsme spali. Čtyřicetimetrový Gljúfrabúi, to je něco neskutečného. Je z jedné strany skoro neviditelný a turisté, kteří se jedou podívat na Seljalandsfoss si ho někdy ani nevšimnou. A přitom stačí projít úzkou štěrbinou ve skále, širokou sotva metr, a vodopád se před vámi zjeví v celé své kráse. Voda padá do jakési jeskyně s příkrými stěnami, rozprašuje vodu, která se točí ve větrných vírech a ledově studí na obličeji. Níže vidíte důkaz, že pláštěnka je sice krásná a praktická věc, ale někdy na Islandu dost nepoužitelná :).

Toho si važte, je to doposud jediná Kubova fotografie na tomto blogu:

Když jsme se dosyta vynadívali na padající vodu – a přiznávám, že se mi chtělo ječet nadšením -, ještě jsme vylezli po řetězu nahoru na skálu a obdivovali pohled na vodopád tentokrát zeshora. Pak jsme nasedli do auta a vydali se po pobřeží dál na východ, přičemž jsme nestihli zírat na nádherné vodopády, jejichž prostřednictvím se ledovec pokrývající sopku Eyjafjallajökull zbavuje vody. Jeden za druhým se řítí z dlouhého a vysokého útesu připomínajícího stolovou horu, a kdybych vám sem měla dávat jejich fotky, tak byste tady neviděli nic jiného. Dočetla jsem se, že ten útes kdysi býval pobřežím Islandu, ale dnes už je od něj asi pět kilometrů daleko, jak ho zvedly sopečné síly. Sopka je v krásném počasí vidět na dálku, jak se zvedá nad zelenými loukami posetými ovcemi, a na jejím úpatí se choulí tu a tam nějaká farma.

Nicméně, vodopád Skogafoss za zmínku rozhodně víc než stojí. Mohutný proud padá ze šedesáti metrů do tiché klidné zátočiny, kolem něj se vznáší duha a člověk se nemůže ubránit myšlenkám na to, odkud se pořád bere v těch horách tolik vody, že si mohou dovolit tak nádherné vodopády.

Jak je vidět na fotce, i v nádherném počasí, které ten den panovalo, jsem měla rukavice, čepici a několik vrstev oblečení, takže jsem vypadala jako panáček Michellin.. Vítr foukající od ledovců je prostě studený a nevybírá si, kým zrovna proletí. Dokonale to ilustruje fakt, že když jsme se vrátili domů, Kuba se na mě podíval kritickým okem a prohlásil:  „Ty jsi zhubla!“ Já pak s tváří pokrového hráče odvětila, že nikoliv, že jsem se pouze svlékla. 🙂

Kolem vodopádu vede stezka, kterou se dá po železných schodech vystoupat nahoru nad vodopád, chvíli obdivovat jeho dvacet pět metrů širokou hranu, a pak se natáhnout do trávy, pozorovat kozovce (je to tak – v mládí to vypadá jako ovečka, ve stáří pak jako koza) a kochat se krásou okolí a výhledy na ledovec Mýrdalsjökull, pokrývající sopku Katla.  To je ta potenciální vražedná supersopka, která když vybuchne, zabije půlku Evropy otravou ze svého popela (ano, vzrůšo, že?)…..

Na krátko jsme se také zastavili u čela jednoho z ledovcových splazů, který je součástí Mýrdalsjökullu.

O kus dál leží nejjižnější bod Islandu, skalní výběžek Dyrholaey, od kterého se na obě strany táhnou nádherné pláže z černých sopečných oblázků. Je to nejdeštivější část ostrova, ale nám vyšlo nádherné počasí. Ty výhledy, ty barvy, ty skály, to moře! A nikde žádní papuchálci. No vážně….na Dyrholaey mají být největší kolonie těchhle legračních „severských tučňáků“ s pruhovanými zobáky, kteří jsou maskoty celého ostrova…A nic. Ani jediný. Asi na ně bylo nějak brzo nebo co, ale prostě jsme na Islandu neviděli za celou dobu ani jednoho. Nicméně, to nevadilo, protože mi stačí vzpomínka na ten pocit, ležet nabalená v několika vrstvách na černé pláži na břehu Severního ledového oceánu, zatímco vítr v závětří skoro není cítit, do tváře se opírá sluníčko a do dálky ubíhají kilometry pláže poseté černými valounky všech tvarů a velikostí.

A pak už jsme zase jeli po Ringroad, stále a pořád na východ, ale tentokrát jsme projížděli kilometry a kilometry šedé pustiny ledovcové pouště, ploché a nevýrazné, zatímco v dáli se začal rýsovat největší evropský ledovec zvaný Vatnajökull. Jeho 8300 kilometrů čtverečních rozhlohy pokrývá desetinu Islandu a  nedá se jen tak přehlédnout.  Několik hodin se k němu prostě jenom blížíte, a on vypadá pořád stejně daleko, růžově se leskne v odpoledním slunci jako fata morgana, zatímco kilometry šedé pouště tiše ubíhají za okýnky auta. Po cestě není vůbec nic zajímavého. Tedy na islandské poměry. Samozřejmě vidíte krásné řeky, každých pět minut nových deset vodopádů, příkré skalní stěny, bizarní skalní útvary, ale jak říkám, rychle si na to zvyknete. Naštěstí, po pár hodinách jsme dojeli k takové malé geologické zajímavosti. Jmenuje se to v překladu Kostelní podlaha:

A vypadá to jako kostelní podlaha, ale není to kostelní podlaha. Jsou to přírodními živly do hladka obroušené lávové sloupce, krásně pravidelné, mozaikovité a jen tak stojící uprostřed louky. Jestli pak najdete na fotce jeden desetiboký? My ho nenašli, ale to proto, že byla dost zima, tak se nám nechtělo zbůhdarma postávat hodinu a počítat. Protože jsme měli namířeno do Skaftafellu, národního parku na úpatí ledovce, kde jsme chtěli zůstat dvě noci a udělat pořádný trek, protože to popojíždění autem už nám lezlo trochu na mozek. Cože se podařilo – o tom víc v příštím postu.