Když už jsme byli na tom ostrově, zachtělo se nám na další, ještě menší. Příležitost byla, protože kolem západní Sicílie je jich několik.  Vybrali jsme Egadské ostrovy, příhodně se nacházející jen kousek od Trapani.

Na nejmenší z ostrovů, Levanzo, se dá rychlolodí dojet asi za dvacet minut. A jste jako v jiném světě. Oproti Sicílii, která je tak obrovská, že člověku jako ostrov prostě připadat nemůže, je Levanzo maličký ostrůvek nasáklý středomořskou atmosférou.

Uprostřed jiskřivě azurového moře se nachází celkem 5,8 kilometrů čtverečních bílého vápence pokrytého pryskyřníky, olivovníky a pomerančovníky.  Jediná malinkatá vesnička – s jednou dvěma kavárnami a krámkem se suvenýry – se rozkládá kolem přístavu. Jinak je na ostrově pohozených jenom pár farem a letních sídel.

To je samozřejmě sice nádhera, ale není to ta zásadní věc, kvůli které se na Levanzo sjíždí lidé z celého světa. Tou naprosto jedinečnou záležitostí je Jeskyně Janovana (La Grotta del Genovese), kde se nacházejí paleolitické malby na stejné úrovni, jako třeba v jeskyni Altamira.

Do jeskyně se samozřejmě smí jenom s průvodcem. Jenomže, když jsme přijeli do přístavu, v turistické minikanceláři nám řekli, že poslední výprava odjela před dvěma hodinami. Dělali jsme na ně tak dlouho smutné oči, až zavolali průvodci na mobil, ať na nás v jeskyni počká, a majitel kanceláře nás tam džípem narychlo odvezl. Zastavil nám nahoře na kopci a my se jali po schodech slézat klikatící se pěšinkou až téměř na úroveň moře, kde se nachází vchod do podzemí.

Pračloveci v paleolitu a neolitu si vybrali tuto jeskyni a vyzdobili ji neskutečnými obrazy zvířat i lidí, ze kterých dnešní vědci vyvozují, že se jednalo o posvátné místo. Svatyně nejstarších lidí, dokazující, že už před patnácti tisíci lety měl člověk duši.

Některé obrázky byly na stěny jeskyně namalovány uhlem smíchaným s tukem, jiné vyryty do kamene. V každém případě, když jsem se ocitla uprostřed té nádhery, bylo mi samým dojetím do pláče.

Když jsme se před jeskyní oklepali z toho návalu prehistorie, rozhodli jsme se projít ostrůvek tak nějak křížem krážem. Jako hlavní cíl jsme si stanovili maják na jeho severním výběžku. Vyrazili jsme směrem k němu a potulovali se mezi barevnými keři pryskyřníky a kochali se výhledy do krajiny.

Maják se po chvíli vylíhl na obzoru a my k němu zamířili po stále méně viditelné pěšince. Nad námi se začali shlukovat neskutečně chechtající se racci chechtaví a z vrcholku přilehlého kopce nás ostřížím zrakem sledovali místní obyvatelé:

Starý maják působil jako dávno ztracená výspa zaniklé civilizace. Tiše se drolil v přímém slunci, zatímco v jeho zdech hřadovaly stovky racků.

Stihli jsme se u něj všichni vyfotit a utekli dřív, než nás zvládli rackové všechny zasáhnout dobře mířenými biologickými střelami vzduch-země. Nakonec trefili jenom Kubu, ostatní prchli včas.

A to je pro dnešek vše, zbývá poslední post ze Sicílie a můžete se těšit na první blog z Filipín (až se tam dostaneme na internet).