Zažívám pravidelné absťáky – chybí mi moře.

Chápejte, já ho nemám na plavání, do slané vody nelezu, když fakt nemusím. Nene, potřebuji ho  zírání, poslouchání a přemýšlení. Jsem mezi svými spolucestovateli už celkem známa tím, že si lehnu na různých místech, a tam odpočívám, přemítám a různě zírám. Tu na lavičce v kodaňském parku, tu na ochozu lisabonského hradu, tu uprostřed pralesa na padlý kmen.  Ovšem nejlepší je to u moře. Ležet někde na kousku betonu/na molu/pod palmou, zírat na moře, na chvíli usnout, poslouchat vlny a racky, přemýšlet, listovat v průvodci a pak se zvednout a jít dál, to je můj splněný sen.

A přestože jsem se chvíli povalovala na zdi promenády u moře v Bari, potřebovala jsem moře víc. Proto jsem se poslední den dubnového výletu (a poslední den zářijového výletu s K.), vydala dolů z Bari, po pobřeží.

Nejdřív jsem dojela vlakem do Monopoli, městečka ležícího asi 40 minut jízdy na jih.  Monopoli má krásné historické centrum založené už kdysi před příchodem Římanů. Jak už je tady na jihu zvykem,  jeho propletené stáčející se uličky jsou  plné kostelů a renesančních paláců, drobných architektonických detailů a barevně natřených dveří. Město zažívalo doby velké slávy nejen v době starověkého Říma, kdy bylo důležitým přístavem pro cesty do Orientu, ale zejména v době křižáckých válek, kdy odtud vyplouvaly lodi k dobytí Svaté země.

Jen tak jsem se chvíli potulovala, fotila a nasávala atmosféru (přijela jsem brzy ráno a tak jsem byla široko daleko jediný turista a člověk vůbec, protože místní v sobotu ještě dospávali). Pak jsem ale došla na břeh, kde se mi zjevila velká pevnost – opevněný hrad, který sloužil obyvatelům Monopoli k obraně proti četným pirátským přepadením. Město dokázalo dokonce v šestnáctém století díky této baště tři měsíce vzdorovat španělskému superloďstvu Armadě.

Před hradem nikdo, dveře pootevřené. I vlezla jsem dovnitř a teprve ve třetím patře jsem narazila na nějakého pána, kterého jsem očividně vyděsila. Na můj pokus koupit si vstupenku jen zavrtěl hlavou a vyslal mně, ať si prohlídnu, co chci.  To se mi hodilo, protože záchod zdarma, to je výhra:) Ale hned potom jsem pevnost prolezla – až do šedesátých let sloužila jako vězení, a tak v ní až na pár děl v podstatě nejsou žádné exponáty. Pak jsem se  rozhodla, že bych chtěla vylézt až na střechu a posunky jsem uprosila paní, co seděla na židli v koutě, aby mi odemkla dveře. Seshora byl nádherný výhled na půdorys bašty, která má tvar pentagonu, a ze střílen jsou vidět jednotlivé malé strážní opevněné věžičky s děly, ze kterých strážní obhlíželi přístav a moře. Pevnost byla součástí širšího opevnění města, které si díky němu dlouho zachovalo svobodný status.

Oběd na náměstí obklopeném renesančními domy, v poklidu a na jarním slunci, byl pak jeden z nejhezčích zážitků tohoto roku. Vážně jsem zvažovala možnost připoutat se k zábradlí u moře a zahodit klíče, abych se druhý den ráno nemusela vracet….

Když jsem se přemluvila, že tedy vstanu od stolu, popojela jsem vlakem jenom kousek směrem zpět k Bari – do slavného Polignana a Mare, města postaveného na křídových útesech nad mořem, podemletého jeskyněmi.

Před vstupem do starého centra za hradbami ovšem doporučuji jedno – dát si v rodinné zmrzlinárně skořicovou zmrzlinu s kandovanými hruškami. To blaho!!!!! ehm…pardon, zasnila jsem se…. Až si oblíznete bradu i ruce, vydejte se na pobřeží a užívejte si neskutečného pohledu na bílé domky stojící nad rozervanými útesy tak blízko okraje, že jejich obyvatelé rybaří přímo z oken.

Když jsem byla v Polignanu na jaře, nádherně kvetly vlčí máky. V září jsem jen K. ukazovala, jak to asi mohlo vypadat, protože prudké slunce přes léto spálilo veškerou zeleň. I tak bylo skvělé znova tuhle část pobřeží navštívit, protože jsme se mohli vyvalovat na plochých rozpraskaných kamenech, chytat slunce, přemýšlet nad nesmrtelností chrousta, závidět Italům moře, slunce, ryby a historii, a plánovat si, že se sem zase vrátíme.

Pro zvědavé:  vstupné za celý den žádné, jediný náklad: jídlo, pití, zmrzka a cca 4E za vlak… a ne, že se teď sbalíte všichni a vyrážíte, chci se tam vrátit a potřebuji, aby tam bylo k hnutí! 🙂