Když je v Lisabonu přes pětatřicet ve stínu, není nic lepšího, než se vydat na pláž. Můžete si vybrat, zda chcete jít na pláž městskou, tedy pláž na břehu Teja, a nebo jestli si trošku zajedete a budete se koupat v Atlantiku.

Anžto jsem se koupat nechtěla, ale zato jsem stála o příjemnou procházku, vydala jsem se vlakem do pobřežního letoviska Cascais (čti Kaškajíš),  známého nejen pro své pláže, ale i pro skvělou rybí kuchyni, rozeklané pobřeží a všeobecně malebné pohledy a rozhledy.

Směr je stejný jako na Belém – ven z města a po pobřeží Teja na západ. Tentokrát jsem ale nejela tramvají, místo toho jsem nasedla  na příměstský vlak. Když pochopíte systém samoobslužného nákupu jízdenky, je to celkem hračka….a za 40 minut jste v Cascais.

Je to plážové městečko středomořského typu  se spoustou barevných domků, palmami, nezbytnou výzdobou z malovaných kachlí, přehšlí bugenvillií, kostelů a milionářských domků…..rozhodně bych tam mohla žít (zejména poté, co jsem shlédla produkci tamějších obchodů s botami)…až na ty racky, co mi po….třísnili foťák a rameno – nicméně to je věc, která zkušeného cestovatele jen chvilkově znechutí, ale nijak nerozhodí 🙂

Samotné Cascais tedy rozhodně stojí za návštěvu,  i  když netoužíte placatit se na městské pláži, nebo se vydat dál na pobřeží. Na každém rohu je na co se dívat. Úzké uličky byly navíc téměř turistůprosté, neboť v tom vedru se nikomu nechtělo procházet se a obdivovat ozdobné detaily, na nichž naopak já osobně ulítávám, a tak jsem měla celé vnitřní a historické Cascais v podstatě pro sebe.

Ale nic netrvá věčně a maličké městečko jsem prošla celkem rychle. I zamířila jsem k pobřeží a již po nějaké chvíli se mi podařilo najít slavný fotogenický maják,  ležící na skalnatém výběžku, hned vedle soukromé maríny. Níže uvedená fotka, takto pohled, který Cascais tolik proslavil, pochází z malého můstku přes mořský kanál, vedoucí do soukromého kotviště s pláží před palácem  vypadajícím jako kombinace cukrářského výrobku, veselého snu Gaudího a maurského paláce.  Ncméně, pokud byste si stoupli jen o kousek vedle, už to taková krása není, ta šílená soukromá velkomarína celý výhled kazí….

Je lepší kolem majáku jenom projít, nabrat si u něj z pítka vodu do zásoby a vydat se dál po pobřeží. Rozhodně je proč. Divoký Atlantik zářivých zelenomodrých barev tvrdohlavě útočí na pobřeží a nenápadně  z něj pomalu ukusuje. Čedičové kameny se tak vlivem větru, vln a dešťů drolí a vytvářejí bizarní ostré útvary, ostrůvky, kamenné kosy, vybíhající prudce do moře, a nebezpečné trhliny.

Ty tvoří taková maličká slaná zákoutí, kde – jak jsem zjistila – se dá krásně ukrýt před sluncem i případnými náhodnými kolemjdoucími, sednout si, nohama kývat nad třímetrovou hlubinou, ve které se tříští vlny, a přitom poobědvat půl kila třešní, které jsem si prozíravě koupila ráno v Lisabonu. Takhle zpětně se to popisuje nelehce, protože to není ani tak vzpomníka na konkrétní místo, ale spíš vjem a pocit…. kombinace palčivého slunce a jeho odrazů na tyrkysové hladině, chuť mořské soli ve větru a pohled na ty větrem bičované skály….je to takový malý soukromý zážitek z nádherného dne na pobřeží, kdy jsem se cítila velmi svobodná, vděčná a šťastná….

Cesta po pobřeží je v podstatě jednoduchá. Nějaký kus od moře je vybudována zcela nová promenáda, takže (pokud nechcete), nemusíte se prodírat pichlavým křovím a suchou travou a odírat si kolena o ostré balvany. Po asi půl hodinové procházce dojdete ke zlatému hřebu, který si pro vás Cascais schovává: Boca do Inferno  –  samotná Ústa pekla.

Takto poeticky je nazvána obří propadlá jeskyně vyhloubená vodou, která skutečně vypadá jako cesta na onen svět. Její stěny jsou vysoké přes 20 metrů a s mořem je spojena jenom z části – a právě tímto „oknem“ do jeskyně pronikají vlny a dělají neuvěřitelný rámus, jak se ve stísněné prostoře převalují a buší do ní jedna za druhou.

Na Boca do Inferno je opravdu děsivý pohled. Tak moc, že se v roce 1930 známý anglický okultista, cestovatel a vyznavač sexuální magie Aleister Crowley rozhodl nafingovat zde svou smrt skokem do propasti. Nedivím se, že mu to jeho přátelé uvěřili, to místo prostě svádí k různým myšlenkám…

….pokud tedy není 35 stupňů ve stínu, nad hlavou vám nelétají racci, vedle se nefotí tlustý německý pár a celý svět není tak přátelský a příjemně naladěný, že i ta Pekelná ústa se vám zdají vlastně celkem pohledná 🙂

Pak jsem se už jenom otočila a došla zpátky do Cascais, kde jsem si dala skvělou rybu (pan číšník mi ji na požádání i vykostil) a úžasný sýr El Queijo de Azeitão, kterému jsem zcela propadla a trpím tím, že jsem si přivezla domů jenom dva, a tady v Praze jsou naprosto nesehnatelné. Pokud se k němu někde dostanete, rozhodně si ho kupte…a přivezte mi taky!